Sníh: eden vs. inferno

Asi bylo zrejme z drivejsich postu, ze jsem priznivcem snehu ... je to aspon nejaka zmena, setri nohy a pesti ego. Ale po dnesnim behu jsem si rekl, ze by mohlo byt zajimave se nad tim vsim trochu zamyslet, a dat treba i podnet k reakcim ze strany tech kdo tento blog ctou.

Podle planu je nedele venovana nejdelsim behum, dnes byla na programa jiz skoro tradicni desitka (i kdyz podle kilometraze merene na kole to je jen 9860 metru). Kupodivu pres noc nasnezilo asi 5cm. To mi samozrejme udelalo radost ... mekky povrch, bila nadhera atd. ... zaroven ale docela foukalo, podle Beaufortovy stupnice sily vetru byl dnes silny az prudky vitr. Nase ulice byla jeste v pohode, ale jen co jsem vybehl na spojovaci polni cestu smerem k lesu (a dale na Steinrodsee) zacaly prvni problemy ... bocni fujavice a ctvrtmetrove zaveje. Mit na nohou bufy, tak jsem bez starosti, ale odlehcene terenni Pumy se spickou krytou sitovinou kvuli ventilaci ... no, asi si to dovedete predstavit. Ale to nevadi, bezi se dal. Cesta lesem byla idylicka nadhera, vsude tech pet centimetru, pod snehem jeste trosku mekka puda po vcerejsim tani, skrz stromy prosvecuje slunce, jen nejakej idiot tu pesinku prede mnou projel na quadu. Kolecko kolem Steinrodsee bylo ve znameni desitek stop. Asi jsem se probral moc pozde, spousta lidi uz mela dopoledni prochazky za sebou, stopovaci cviceni z predpredeslych dnu tedy nebylo mozne. Pak opet cesta lesem, tentokrat temer pannenska. Lehky doslap, svezi krok a pravidelny dech ... uprostred hlubokych lesu, obcas se ozve sojka, nebo pres cestu prebehnou srny ... jako bezec jsem si v ten moment pral aby byla porad zima ... a snih ... asi na 6apultem kilometru vychazi cesta z lesa a vede podel pole. Po par krocich se zacinam borit po pulky lejtek do sehu, vitr z leva mi rve cepici z hlavy, ze si ji musim pristi kilometr drzet, promrzam i pres svoje dva rolaky, mikinu a tricko, na nohavicich teplaku se mi delaji bile bambule a studi me nohy, jak mi pres spicku propadava snih. ... a pak kolem proleti ten manik s quadem, za sebou tahne troje sanky s nejakymi haranty, ze zviri oblak snehu kterej samozrejme zamiri primo na mne. Jeden pak premysli jestli to ma za potrebi ... Po par stech metrech ocistce se cesta staci doprava podel silnice, sice je vymetena, ale zase je to tentokrat proti vetru. Tudy jsem bezel uz aspon stokrat, za vsech moznych podminek, ale teprve ted si uvedomuju, jak jsem silene tuhej, sotva plouzim jendu nohu vedle druhy. ... a taky je mi strasna zima. Po par stech metrech v sousedni vsi vitr ustane, tak jsem z toho nejhorsiho venku. Davam se dohromady, dalsi usek lesem je uz v pohode. Posledni 15ti stovka je opet spojovaci cesta pres pole, nastesti mi vitr fouka do zad. Pripadam si jako "za mlada", kdy jsem jednu sezonu behal na draze 4stovku ... toto frci!!! Jeste zbyva poslednich 3oo metru mezi baraky domu, cesta je ledova, tak to vypoustim, a pomalu vyklusavam ... premyslim jestli jsem hloupej a nebo nemocnej, a co reknu svoji zene, jak jsem si zase krasne zabehal, ze by to mela jednou taky zkusit. Predposledni zatacka, chci si to zkratit pres chodnik, ale je zameteny a je mi lito dvou kroku na tvrdem betonu. Tak to riznu tesne okolo, je tam kopa nameteneho snehu, ale asi jsem doslapl na kraj skryteho obrubniku a flaknu sebou primo do te hromady. Trosku jsem si narazil loket, ale je to OK. Nenosim zadne sustaky, ale poctive bavlnene teplaky/mikinu/tricko tak samozrejme vypadam jak snehulak, nejde to ani moc oklepat ... motivacni prednaska manzelce se prozatim odklada.

Na poslednich sto metrech a behem zaverecneho stretchingu se nic vyznamneho nestalo.

Insomnia a 5 experimentálních kilometrů

Muj spaci rezim se tentokrat uplne rozsypal. Jet lag normalne snasim pomerne dobre a zotavuju se prumerne o 2 hodiny za den. Po uternim navratu ze Statu to zacalo podobne, ale vcera se to vsechno zase uplne obratilo, vecer jsem usnul na poslednich 10minut "Sedm let v Tibetu", takze mi usla pointa, nato jsem si sel lehnout jeste pred jedenactou a ... a pak nic. Totalne cerstvej, rozbzikanej, oci jsem neudrzel zavrene. Trochu jsem sednul k netu, koukal na TV na zpravy do dvou a pak si sel znovu lehnout. Usnul jsem stejne az nekdy po ctvrte. Rano jsem se samozrejme nemohl zvednout a dopotacel se na snidani kolem jedenacte. Ranni behani v kelu. No nic, stane se, nema cenu to lamat pres koleno. Den je dlouhy dost.

Vybehl jsem tedy az kolem pul treti odpoledne, zatazeno kolem nuly, trosku snezi, ale cesty jsou bud mokry asfalt nebo blativa brecka. Zajimavejsi ale bylo, jak byl clovek po snidani, plnej energie a cukru tak mi to docela padilo, narozdil od rannich behu s prazdnym zaludkem, kdy se mi rozlepuji oci nekde kolem jeden-a-pulteho kilometru . Zkousel jsem tedy trosku jine techniky doslapu a abych ulevil prave pate (ktera obcas stale trpi nasledky zanetu Achylovy slachy pred tremi lety). Prislo mi ze kdyz prodlouzim krok, automaticky zvedam vice kolena a doslap je veden pres predni polovinu chodidla. Tlak na patu jsem skoro necitil, oproti stylu pomaleho sourani "co noha nohu mine", ktery je jinak energeticky velmi usporny. Prvni 3km byly v pohode, i kdyz jsem musel vyrazne pridat s dechem a take jsem citil vyssi zatizeni holenich svalu (doufam ze se tak jmenujou). Po 3km prisla mensi krize spalil jsem vetsinu cukru a jeste nenajel na tuky (bezelo to vyrazne rychelji nez normalne) a tak jsem musel zpomalit. Posledni km byl zase dobry. Abyste chapali (jestli vubec nekoho zajimaji takove podrobnosti), mne to prislo jako dulezita a povzbuzujici zkusenost. Zmenit kompletne bezecky styl je velmi obtizne a casove narocne, je to jako byste se ucili znova chodit. Me chronicke problemy s pravou achylovkou mi delaji do budoucna stale starosti, a ted to vypada, ze pri jakemkoliv podstatnejsim zrychleni se "to srovna samo". Preneseno do zavodu, kdy je clovek vyhecovany a automaticky bezi rychleji a take mnohem vice vydrzi, to znamena potencialne mensi riziko, alespon v mem pripade.

Bezecky styl je obecne vubec osemetna zalezitost, kazdy ma trochu jiny, treba Zatopek mel uplne priserny, presto ale vyhral co mohl. Podle ruzne literatury to vypada, ze se prilis nedoporucuje snazit se neco menit, at kazdy beha jak mu nohy i ruce narostly a pripadny zisk neni umerny vynalozenemu usili. Teprve pro pripady ruznych zraneni ci telesnych anomalii (i kdyz treba ploche nohy je uz v dnesni dobe takrka "nomalie") se doporucuji korekce. Komplikovanejsi pripady zrejme resi fyzioterapeute, pokud jde treba o zmineny platfus nebo ruzne formy smajdani, tak hodne dokazi dobre specializovane bezecke obchody. Udelam trosku reklamu retezci Runners Point, protoze si myslim, ze si to opravdu zaslouzi. To ze temer vsichni prodavaci jsou sami aktivnimi bezci, triatlety nebo jinak postizeni, je samozrejmosti, navic je ale v kazde pobocce behaci pas s kamerou. Boty ktere si vybirate si muzete vyzkouset na pasu, mezitim vas snimaji a pak si pres pocitac na monitoru muzete prohlidnout vas styl, jak kladete nohy, pajdate, proslapujete, hrouti se vam klenba nebo o sebe zakopavate ... kdyz vam dane boty vyhovuji, tak vam zacnou strkat dovnitr ruzne tvarovane vlozky, polstarky, nebo nevim jak to mam nazvat, kdyz to ma neurcity tvar a misty je to mekke, jinde tuhe, kazdopadne vam to srovna krok. Ten servis je ted uz v cene bot, ktera se nelisi od jinych prodejen kde tenhle rozbor nedelaji.

Prijde mi docela zajimave, ze v bezecke mocnosti jako US toto neni standartni pristup ani ve znackovych prodejnach Nike, nebo retezci Foot-locker. Pri posledni navsteve jsem tam ale poprve videl jinou obskurni vymozenost ... samoobsluzny scanner nohou (postavite se na sklo, pod tim jsou nejaka cidla jak ve fotokopirce) ktery vam udela 3D profil a vyplivne nejake cisilko. To je pak vase osobni ID, ktere zadavate po internetu pri online objednavce, boty vam pak dorazi doslova na miru ;-)) ... no nekupte to!

Rampouchy ve vousech ale sníh mizí

Dnes jsem se uspesne posunul na policko (5,Pa). Skoncila tak serie tri sest-a-pul kilometrovych behu po stejnem okruhu. Normalne se mi to nestava, ale tentokrat se mi to uz trochu zajidalo. Myslim, ze je to ale spise unavou, stale diky reliktum casoveho posunu neusnu drive jak ve dve rano. Snazim se aspon vstavat pred osmou (coz je i tak pozdeji nez normalne), abych se co nejdrive zase aklimatizoval. Vcera i dnes byl po ranu pekny mraz, rekl bych tak kolem -7 , protoze se uz i v mem strnisti zkondenzovana para menila na krystalky ledu. To co propotim pres cepici mrzne vetsinou taky, takze dobiham mirne ojinen.

Snih z cest povetsinou uz zmizel, betonove i asfaltove cesty se uklizeji a ta troska co obcas nekde zustala pres den na slunicku nataje, v noci zmrzne a zustavaji z toho tvrde ledove cucky, na kterych se dobre lamou nohy a predevsim kotniky. Na lesnich a polnich cestach se snih stale drzi, ale uz je to vsechno udusano, misty to klouze, tedy zadna slast ... zvlaste ve srovnani se stredou. Na vikend predpovidaji opet snezeni, dalsi ochlazeni a vetsi vitr ... jak by rekl klasik: "Budeme uvidet!"

P.S. Pro ty co nezaznamenali diskusi o celovkach zvlaste doporucuji zasveceny komentar jednoho prispevatele, ktery na zaklade zkusenosti ze sve profesionalni kariery doporucuje celovky typu Dino a Hroch ... fakt stoji za shlednuti ;-))

Stopy ve sněhu a "I have a plan!"

... jak by rekl (zatim neuspesny) klasik Kerry, aneb "Mam plan!" ... narozdil od nej se mi ho ale podarilo zaznamenat, vyfotit a publikovat. Pomalinku se ucim jak obhospodarovat svuj blog, mozna casem pridam i dalsi fotky, pro oziveni nebo pobaveni.

Ale zpet poporade. Pres noc napadl konecne nejaky snih, asi 5cm, coz poslouzilo jako dodatecna motivace kompenzujici stale jeste silny jetlag (pasmovou nemoc). Vyrazil jsem trochu pozdeji, asi kolem pul devate, jeste snezilo, kdyby to byl dest, tak by clovek rekl ze mrholi. U nas v ulici byly jeste vyjete koleje od aut, ale jak jsem vybehl za ves mezi pole a k lesu byl snih vetsinou neporuseny, jen par stop po lidech a psech ... a bezcich. Hustota stop pesaku a psu neprimo umerne klesala se vzdalenosti od vesnice, az zmizely uplne. Zustaly jen dvoje bezecke. Velke a male, muzske a zenske. Chlapik docela padil, mel asi o 15cm delsi krok nez ja. To je docela hodne, protoze dneska mi to letelo az jsem se divil. Nucena pauza a sametovy doslap me asi ocarovaly, takze misto plaziveho usporneho stylu jsem poctive zvedal nohy jak na skolni patnactistovce. Az jsem se musel zacit nucene pribrzdovat ... to je asi ta slavna "nesnesitelna lehkost behu" ;-). Zenske stopy byly kratoucke, lehke botky na kombinovany povrch. Chlapik mel typicke silnicni, divim se ze mu to neklouzalo.

V druhe vsi kde se otacim pres zeleznicni koleje se vsechny stopy zase zamotaly, az na spojce kudy se vracim zustaly opet jen bezecke, tentokrat troje, vsechny proti mne (zatimco ty prvni dvoje bezely se mnou). Dvoje damske jedny muzske. Opet silnicni podrazky. Kroky bud kratsi nebo jedny stejne dlouhe jako moje. Docela mne takhle bavi premyslet kdo tam asi tak prede mnou bezel, jak rychle, jestli ho/ji to nekdy taky tak boli "rano" vstavat ... a vubec. Kazdopadne lze ze stop vycist, ze tim rannim blaznem nejsem sam, je nas aspon sest !!

Odjinud - nechal jsem se inspirovat "tragedem" i "tucnakem na kole" a zverejnit svuj plan, ktery treba jako kdysi zavazky socialisticke vlasti pomahaly plnit vytycene cile. Ale vazne ... jak jsem psal drive, marathon jsem nikdy nebezel, i kdyz jsem se na nej zkousel uz asi 3-4krat pripravit, vzdycky mne zbrzdila zraneni. Mam trochu strach fixovat se na nejaky pevny termin, a proto jsem zacal pul rocni cyklus podle Toma Fleminga proste v tom okamziku kdy jsem se citil ze mam na behani opet velkou chut. Na konci bych mel byt schopen zvladnout marathon kdekoliv mezi 3:30 a 4:00, ale neni to pro mne to nejdulezitejsi. Alespon se tim snazim sam sebe utesit ;-) .. to ale asi znate sami. Jestli mne behem tech pristich (ted uz jen) 5ti mesicu neco zbrzdi nebo zpomali, tak to nevadi ... proste se pokusim navazat tam kde jsem skoncil a pokracovat dale. Kdyby vse dopadlo podle planu (ale chytry ctenar si jiste vzpomene na to jak to dopadlo s planem chudaka Kerryho), tak nekdy koncem cervence bych mel byt pripraven. Netrvam doslova na tech 26 tydnech, proto to zatim vypada na zmineny marathon krale Ludvika v Bavorsku. Podle vseho by ucast mela byt radove 500-1000 lidi, coz mi prijde pro zacatek tak akorat ... kdo by mel chut muze se pridat ;-))

Muj pulrocni treninkovy plan pro mirne pokrocile podle Toma Fleminga; udaje jsou v km.

... 12 kol stojíš, vrať se o dvě políčka zpět !!!

Sotva jsem zacal dostavat prvni hity pres Maratonsky denik aerobniho trageda, tak jsem se nezdvorile odmlcel. Odjel jsem totiz do Ameriky na vedeckou konferenci, a protoze se mi drive castokrat darilo behat i pri konferencich, doufal jsem ze budu pokracovat s behanim i psanim odtamtud. Bohuzel k tomu nedoslo. Jetlag a prvni den s 16ti hodinovou cestou do Texasu me docela odrovnaly. Pak se rozebehlo vsechno mozne schuzovani a vytratila se i chut. V letadle se mi navic nastydla achylovka ... aby me netlacili boty tak jsem si je vyzul, ale od podlahy silene tahlo, div sem nemel omrzliny. Moznost kde behat byla take jen po betonovych chodnickach a na to jsem nemel prilis odvahu. Posledni 4 dny jsme stravili na Manhattanu v New Yorku, ale bohuzel ani tam na behani nezbyl zadny cas. To mne doopravdy mrzelo, protoze jsem se tesil na misto sveho bezeckeho rodiste.
I kdyz jsem totiz s behanim zacinal na high-school, bylo to spise takove pozerske rozhodnuti, aby clovek delal taky neco zajimaveho. Vetsina kluku hrala za mistni skolu americky fotbal (a velmi uspesne), basketbal nebo baseball. Cross-country byla takova sportovni popelka, ale o to vice mi to prislo originalni. Jak jsem vsak z nenadani kdysi zacal (viz prvni post) asi bych i rychle skoncil. Chvilku po Vanocich jsem se ale dostal na par tydnu do New Yorku za tetou, ktera hned jak se doslechla ze beham me seznamila s jednim mladym doktorem od nich z nemocnice, maratonskym nadsencem (tradicne kolem 3:10). Pote co se mnou obehl jedno kolecko kolem Central Parku (6mil) me okamzite naverboval na tradicni "Bagel Run", ze jsem nestacil ani zminit ze nejdelsi zavod dosud bylo 5K za ucasti prumerne par desitek dorostencu, natoz odmitnout uplne.
No abyste tomu rozumneli, behani je v US silene popularni, je to vlastne zivotnim stylem, vubec nezalezi jste-li tlusti nebo stari, jestli hekate nebo funite, bezci jsou si proste rovni a kazdy zavod je obrovskou predevsim socialni udalosti. "Bagel Run" byl pak zrejme nejpopularnejsim 10K behem v Central Parku organizovanym new yorskym bezeckym klubem (dnes ma kolem 40 tisic clenu) . Nebyl obsazovan spickovymi internacionaly, ale schazela se tu vynikajici amaterska elita. Hlavni cenou krome prize money byl prerostly bagel co se daval vitezi na krk, a po zavodu byli vsichni bezci pozvani na spolecnou snidani v hotelu (myslim ze) Marriot, kde vas obsluhuji nazehleni pikolici jako krale, i kdyz jste propoceni, smrdite a prevlikate si u stolu rozedrane ponozky nebo zalepujete puchyre. A taky je dulezite dodat, ze ten beh byl uprostred unora roku 96.
Abych to zkratil ... to rano napadl cerstvy snih a bylo asi pet pod nulou, trati bylo klasicke kolecko kolem Central Parku plus asi 400 metru aby se to zarovnalo na 10K, pulka mokry asfalt, pulka polomokry nasoleny snih ... ten mlady doktor jmenem Aaron mel teorii, ze je dulezite neztratit na startu ani vterinu a proto sebe i mne protlacil do prvni rady ... ze pak na dobovych fotografiich je mezi cisla 2, 7, 1, 4 a 3 vklinena moje "1500neco" byla vec podruzna. Kdyz zaznel vystrel mel sem pocit jako kdyz do vsech streli. Byl jsem zvykli, ze jsou ostatni casto rychlejsi nez ja, ale ze by o tolik ? ... neustale se to na mne zezadu valilo, vlastne jsem vubec nemel tuseni kolik lidi bylo celkem na startu, to jsem se dozvedel az pozdeji z vysledku. Muj plan byla mile za 8:30, ale na prvni jsem pribehl asi o 2 minuty drive, jak jsem se nechal strhnout tim davem. A to mne stale predbihali dalsi a dalsi, nekteri se soustredili na cestu, jini koukali kolem, jini si zas povidali jestli ten bagel stoji za to utrpeni ... nekdo supel, hekal, stenal ... ale vsichni vypadali tak nejak drsne, asi jak jim od pat litaly cucky snehu ... a taky me furt predbihali. Po dvou milich byla prvni obcerstvovaci stanice, kopnul jsem do sebe pul kalisku vody, spise to byla ale ledova trist, zaludek mi sevrely krece, ze mi to na par kroku temer vyrazilo dech (od te doby pri behu nepiji vodu s ledem ani v lete) ... ale nejak se to rozplynulo a bezelo se dal. Kolem pateho kilometru, kde se bezi podel Harlemu, staci se to na zapad a pak opet na jih a zacina nejdelsi stoupani uz zacinaly davy valici se kolem mne ridnout. Dokonce jsem predbehl jednoho nebo dva odpadliky. Dojem ze se propadam na posledni mista me asi donutil nezastavit, i kdyz uz jsem toho mel plny zuby, byla mi zima, byl jsem propoceny, ziznivy a vubec ... a chtelo se mi aspon par kroku jit ... ale nejak jsem do stale drzel ... dobehl jsem tretiho borce a jak v deliriu pokracoval dal. 7-9 kilometr si vubec nepamatuju. Na desatem ta nadeje na blizky konec znovu trochu rozhejbala nohy, tak ze jsem dokazal jeste na posledni 4stovce zrychlit a predbehnout 4 dalsi lidi (celkem tedy sedm!!! ;-)) ). V cili jsem nevedel ci jsem ... ale ta euforie, ten adrenalin, radost a hrdost a vubec vsechno to uz se nedalo vzit ... po chvilce v cili jsem se otocil a k vlastnimu uzasu sledoval jak stale dalsi a dalsi stovky bezcu teprve dobihaji !!! ... absolutne jsem to nechapal, myslel jsem, ze jsem skutecne nekde mezi poslednimi.
A vysledek ? ... 49:47 a asi 768 misto z 1850 startujicich !!! ... coz asi neni to nejdulezitejsi, protoze hlavni bylo, ze to proste bylo "vono" ... to co clovek nevedomky hledal, co mu asi chybelo, co kdo nezazil tak nikdy nepochopi a co vas asi uz nikdy nepusti, i kdyz zraneni nebo prace vas zastavi treba i na nekolik let. Jak rika jeden reklamni slogan: "Runners. Yeah, we're different."

P.S. Rano zkusim opet podle stareho planu, paty tyden jsem dobehl do ctvrtka, ale zitra je streda, tak se vratim vlastne o dva dny zpet a budu pokracovat jako driv. Ta 12 denni pauza neni zadna katastrofa, jestli vydrzim behat tak jako pred ni, tak se to manko za par tydnu smaze samo.

Tuhé ráno a netradiční stretching

Dnesni ranni vstavani byla tragedie ... snazim se posouvat budik stale dopredu, abych vybihal akorat kdyz uz zacne byt videt. Drive to nema cenu, beh s celovkou si nedovedu predstavit a pozdeji to nejde. I kdyz mam volnou pracovni dobu ... tak "odsad pocad". Mam pocit ze nejvetsi strach, kdyz nekdy nemohu jit behat, je ze druhy den, az moci budu, uz nevstanu. Proste se na neco vymluvim, najdu si duvody, ktere budou minimalne stejne dulezite (ne-li dulezitejsi) abych nemusel vstavat. Naopak cim delsi mam serii rannich behu, tim je to vice motivujici, clovek je pak preci jen trosku na sebe hrdy, ze jde trapit telo za kazdeho marasmu. Zkratka, po vcerejsi bezecke absenci a se znacne zakyselenymi svaly z vecerniho karate, to byla opravdova lahudka. Bezel jsem svuj 6.5km okruh do vedlejsi vsi, pres zeleznicni prejezd a zase zpet po druhe strane. Samozrejme ze jen co se clovek trochu zahreje a rozhejbe, asi tak na 2.5km, tak vam padnou pred nos zeleznicni sranky. Vratit se tou samou cestou je "pod uroven" protoze to by bylo kratsi, behat na miste nebo do kolecka je trapne, zvlaste kdyz se tam lajnuji auta plna lidi co jedou do prace a ukazuji si na spoceneho blazna v kulichu a teplakach jak se z nej kouri (bodejt by ne kdyz je 5 pod nulou), a tak nezbyva nez se zastavit ... hezky ztuhnout a promrznout ... a az se sranky raci zvednou tak vsechno odznova ;-)) ... ale to asi taky znate.
Nevim jestli to bylo tim vlakem nebo vcerejsi absenci, ale uplne jsem zapomnel zaverecny stretching !!! ... to se mi jeste nestalo. Drive jsem to sidil, ale ted se fakt poctive pokazde snazim, nevynechal jsem ani jednou (a mam pocit ze to je znat), ale dneska jsem uplne zapomnel. Doslo mi to az ve sprse, kdyz se mi propadla pata do vytoku (tam kam se strka spunt). Nahodou je to docela prijemne na achilovky, vana je stejne trochu z kopce a do te diry vam klesne akorat pata, presne o tech par milimetru co staci k protazeni. ... a takovy stretching pod teplou sprchou po 40 minutovem martiriu v mraze ... no neberte to !!!

První volný den ... ale ne docela

Po 30ti dnech jsem dnes poprve nebehal. Je mi z toho doted trochu smutno, ale asi je to to nejrozumnejsi co mohu udelat. Vcera jsme to v praci pekne natahli, dorazili jsem domu (se zenou) az kolem pul desate, udelali jeste veceri a par zakladni domacich ukonu a pred pulnoci akorat padli. Takhle si relaxaci po delsim behu moc nepredstavuju.

Z behaciho hlediska je streda volnejsi, na nekolik tydnu dopredu na ni pripada 6 1/2km, nebo chcete-li 4mile. Navic ale mivam ve stredu (a pak i v patek) trenink karate, coz je muj druhy sport. Nepredstavujte si mne ale kdo vi jak, s karate jsem zacal asi pred rokem a ctvrt (v soucasnosti jsem drzitelem teprve 7.kyju), prave proto, ze jsem mel chronicke problemy pri behu. Je to krasny dynamicky sport, s krutosti, nasilim ci frajerstvim znamym z filmu nema nic do cineni. Bezvadne se pri nem stretchuje, pod dohledem senseie (mistra) a ostatnich si to nedovolite osidit, posilite systematicky prakticky veskere svalstvo, zvysite jejich pohybovy rozsah a navic je vetsina treninku v peknem rychlem tempu, ze sotva popadate dech. Z behaciho hlediska je to pro mne na podobne urovni jako mnoha rychlostni cviceni. Kupodivu je to i z hlediska zraneni velmi bezpecny sport. Stacil mesic behu a vsechny stare rany se pripomnely, za vice jak rok karatovani bych se sice nedopocital modrin, zvlaste na loktech, ale to je asi tak vsechno. Asi nikdy uz nebudu schopen udelat poradny provaz, ale rozpeti ktereho jsem schopen se vyrazne zvysilo ... a to ma pak vliv i na behani ... mnohem snazeji se vam delaji delsi kroky a i ty kratke kladou mensi "odpor".

Utesuji se proto ze jsem vlastne dnesni "dvoufazovy" trenink zredukoval diky pracovnim povinnostem na jednofazovy ;-)) ... uvidime jak se budu citit, mozna to tak nejakou dobu necham, preventivne, protoze stejne neni kam spechat.

P.S. Mozna bych se mohl zacit podepisovat jako "Ninja Zelva" ... ninja, to je snad jasne ;-))) ... a zelva je podle rychlosti ;-)))

Antiperle a stará zranění

Vcerejsi snehovy poprasek se samozrejme zase vyparil, i kdyz stale zustalo pod nulou. V noci ale opet trosku zasnezilo, avsak misto tradicnich nadychanych vlocek to byly tvrde kulicky velikosti antiperli. Ty prvni zrejme jeste stacily na silnici roztat, ty dalsi co napadly pozdeji se na ne pekne namrazily. Pod nohama na pevem podkladu to krupalo, jako kdyz bezite po strepech, ale nastesti to vubec neklouzalo.
Podle planu se mi zacina uterni beh oproti ostatnim trochu prodluzovat, tak jsem vyrazil na svuj klasicky desitkovy okruh smerem na a kolem Steinrodsee, s tim ze ale otocku udelam jeste pred jezerem, aby mi to vyslo na 8km. Prvni kilak je po asfaltce nez dobehnu k lesni skole (coz je nejaka realka, musim tam byt vzdycky driv nez zacnou chodit deti do skoly, strasne se pletou pod nohama), dalsi 4 a pul jsou lesni pesinky ktere se roluji porad nahoru a dolu s prevysenim +/- 1metr a posledni dva a pul je takova vsehochut pres sousedni vesnici, zkratkou lesem a spojovaci panelovou cestou pres pole domu.
Kdyz jsem zacal pred mesicem znovu behat, pripadal jsem si jako stary zadreny stroj, do ktereho lze lit olej jen na jednom miste. Rozebehnete se a vsude to skripa a vrze, vsechno taha a vy jen doufate, ze tim pomalym a konstatnim pohybem se to vsechno nakonec stejne nejak "promaze". I kdyz jsem posledni rok rozhodne nijak nelenivel a venoval se reakreacne spouste jinym sportum, prakticky me nikdy nic nebolelo a kdyz, tak druhy den to bylo pryc.
Ten prvni letosni beh a spousta dalsich po nem ale obcas staly za to ... behem par desitek minut se mi pripomnela vsechna (ale uplne vsechna !!) bezecka zraneni ktera mne kdy postihla, kvuli kterym jsem musel na vice ci mene delsi dobu uplne prestat, s kterymi jsem obpajdaval jednoho ortopeda za druhym ... no hruza. ... a po par minutach jako kdyz utne ... a nic ... vsechno v pohode, nohy slapou jak maji, plice drzi ... A za chvili zase nekde lup, a za deset dvacet kroku to je pryc.
Takhle porad dokola, achylovka, kycle, klenba, zada, podkolenni vazy, holene, kotniky, pata ... chvilemi mne napadalo jestli to nezabalit, ale nastesti se frekvence znovuzjevenych zraneni citelne snizovala ... kazdy den jsem si pak pocital kolik se jich jiz neobjevilo. Ze zkusenosti poslednich let mam pocit ze dlouhodobe nejucenejsim lekem je v takovych pripadech "pomalost a vytrvalost" ... bezet prilis rychle je strasne snadne, oproti tomu behat "prilis pomalu" v podstate nejde ... svaly a plice by sice mohly (a asi i chtely), ale slachy jsou jen pomalu prizpusobive a nechce se jim. A tak nezbyva nez je citlive a trpelive ukecavat, aby si daly rict. Plouzim se proto kazde rano schvalne co nejpomaleji, kde je kousek travy, pisku nebo sterku tak to tam hned stocim, nemluve o snehu, ktery je pro tento ucel opravdovym darem z nebes.
Z tech zraneni zustalo posledni, to ktere kdysi bylo to nejtezsi - achylovka, stale se jeste pripomina, tak nezbyva nez dale brzdit. To ale vubec nevadi, protoze kazdy km se pocita, v zime dokonce za vic, neb jak pravi bezecke moudro "Kdo v zime beha, v lete leta."

Každá vločka se počítá

Konecne napadl snih. No, napadl ... asi tak jako kdyz pocukrujete koblihu. Vsude v Evrope hlasi kalamity, v novinach pisi o vesnicich odriznutych od sveta, meteorologove varuji pred blizicimi se snehovymi bouremi a silnicari sili ... jen u nas prakticky nic. Ziju a pracuju uz tretim rokem pobliz Darmstadtu v jiznim Hesensku, v kraji nudnych rovin mezi Rynem a Mohanem, ale take nadhernych a malebnych kopecku Odenwaldu se slavnou vinarskou oblasti Hessische Bergstrasse.
Bohuzel u nas moc nesnezi, letos trochu napadlo pred Vanocemi a po par dnech to roztalo, pak asi pred 2ma tydny necely centimetr, ktery se do druheho dne vysublimoval a ted dalsi pocukrovani, ktere asi bude zitra zase pryc. Snazim se chapat starosti jinych, ale pro mne jako bezce je snih pozehnanim. Z kazde zasnezene asfaltky je razem sametova cesta a betonove panely spojovacich silnic se razem meni v mechove pasy. Pro utahane nohy kde se stale jeste ozyvaji dozvuky vsech starych zraneni je to ten nejzazracnejsi balzam. A vybehnout rano za usvitu po zasnezene pesince podel zamrzleho potoka, kudy zatim proslo jen par kocek nebo prohopkalo par kraliku je pohlazeni na dusi.
Zasnezene behy jsou vubec ty nejkrasnejsi na ktere vzpominam. Jeden byl jeste v Praze, kdy jsem bezel z Libne od Rokytky podel Vltavy dolu do Holesovic, u Trojskeho zamecku pres lavku jedno kolecko do Stromovky a zpet. Bila a cista Praha, absolutni ticho ... jenom to krupani pod nohama. Podruhe to bylo uz tady, lesni pesinou na Steinrodsee ... muj 10K okruh, asi 5cm noveho snehu, absolutni bezvetri, tak se na vetvich stromu drzela skoro cela ta 5ti centimetrova vrstva, jeste par vlocek se pomalu snaselo k zemi ... a opet to ticho, jen krupani pod nohama. Jiny svet a krasny sen v bilem kralovstvi.
Tech vzpominek na snezne behy je jeste vice (ale o nich treba zase jindy) a dnes k nim pribylo dalsich 5km, tradicne kratsi a pozvolny pondelni beh.

28.den, první post a proč vlastně

Tak jo. ... po nekolika tydnech vahani jsem zalozil svuj behaci blog. Castokrat jsem uz premyslel o cem a jak psat, a vzdycky mi to prislo strasne snadny, bylo toho tolik co me napadlo, ale najednou, kdyz uz je to tu, tak to moc nejde.
Bude asi lepsi, kdyz zacnu trochu o sobe. Je mi 26 let. Poprve jsem zacal behat v 16ti, bylo to na americke high school v Severni Karoline, kam jsem odjel na rok misto tretaku ceskyho gymplu. Asi po mesici me tam nekdo behem prestavky proste pozval, jestli nechci s nimi behat "cross country". Nejspise to zalichotilo memu adolescentnimu egu, a ac do te doby jsem mel velke potize s ceskou 12ti minutovkou (o niz jsem se pozdeji dozvedel ze se jmenuje Cooperuv test) a v te dobe jiz zacal kourit zhruba krabku tvrdejch camelek denne, tak jsem na to kejvnul. To byl muj prvni behaci zacatek - 5km prespolniho behu. Mozna to v ty dobe byla nejaka poza, ale nejspise mne to stejne nejak chytilo za srdce, protoze pres vsechny mozne a nemozne problemy, kdy jsem musel prestat behat jsem vzdy drive ci pozdeji zacal znovu.
Nevim jak to vsechno pujde nyni, nebo do budoucna, ale kazdopadne jsem opet zacal. Moje posledni pauza byla zpusobena asi x-tym zranenim, tentokrate podkolennimi vazy a trvala neco malo pres rok. Presne pred 4mi tydny jsem to uz nevydrzel a zacal znovu, od nuly. Vzal jsem si treninkovy plan Toma Fleminga pro lehce pokrocile z "Complete Book of Running", sestaveny pro ty kteri behaji 10K mezi 44'-50' (kamz snad stale jeste patrim ... ale o tom treba jindy) a zaroven pro ty, kteri touzi dokoncit maraton mezi 3'30''-4'00''. Po techto 4 tydech mam zatim za sebou 28 rannich behu a neco kolem 170km, pred sebou jeste 22 tydnu a asi 1230 km do cile meho snu - maratonu.
Asi je tezke rici dopredu, k cemu vsemu muze slouzit tento blog, ale nechal jsem se inspirovat "Maratonskym denikem aerobniho trageda" a doufam, ze krome motivace pro mne samotneho, muze slouzit treba i jako zdroj inspirace, pobaveni ci pomoci pro kohokoliv jineho, kdo se rozhodne zblaznit podobnym zpusobem.