O okruhu, který je celý z kopce

Za pondeli se trochu stydim. Misto behu jsem si lecil mensi kocovinu (jako bezec cim dal tim mene vydrzim) z nedelni noci, neb se v Darmstadtu konal hudebni festival. Sice skoncil uz chvilku po jedenacte v noci, ale muj kamarad se nevahal rozhovorit o politice, coz pro mne, jako kdysi partajne organizovaneho a kratce i obecne-uredne cinneho cloveka je jako balzam na dusi. Ve trictvrte na jednu nas vyhodili z posledniho otevreneho baru v nasi vesnici a my jsme hrdinne zustali stat jeste hodinu a pul prede dvermi, resice balkanskou krizi od vyhlaseni Slovinske nezavislosti az po Milosevicovu obhajobu pred Haagskym tribunalem. Muj kamarad je totiz puvodne z Belehradu. Samozrejme jsme nic nevyresili, ale ja jsem se dozvedel spousty zajimavych a pro zivot naprosto nezbytnych informaci rovnou z prvni ruky. Ale o tom sem psat nechtel.

Nejspis ale i pondelni absence mela vliv na utery. Chtel jsem trochu odbarvit sve cerne svedomi a vydal se na osm kilometru. Na kdysi oblibenou trat do lesa k jezeru se mi ale prilis nechtelo, preci jen bez macety je to s tamejsimi koprivami a ostruzinim nerovny boj. Misto toho jsem se vydal na mensi lesni okruh, kde jsem v patek nameril ty podivne rychle casy. Samozrejme jsem si vzal sebou zase stopky, pri planovanych 8km to vydalo na pet kolecek plus cesta tam a zpet. Rozbihal jsem se opravdu pomalu, byla taky pekna kosa. Na nebi sice ani mracek, ale predpoved meteorologu se vyplnila a znatelne se ochladilo a opravdu jsem se zahral az cestou k domovu, ale to predbiham. Zabehl jsem do lesa a odstartoval stopky. Bezel jsem klidne, pomerne frekvencne, ale s kratkymi kroky. Strasne mi slzely oci, asi to byla kombinace necekaneho chladu a vsudypritomneho akatoveho pylu. A tak nevim, jestli jsem nevidel spravne na cestu, nebo cim to bylo, ale bezelo se mi velmi lehce ("co oci nevidi, nohy neboli"). Byl jsem si jist ze je to pomalejsi nez v patek. Ale ouha, prvni okruh byl za 5:01. To bylo opravdu divne, snazil jsem se soustredit a nezrychlovat, fakt jsem si daval pozor, ale po chvilce to zase asi pustil. Mel jsem pocit ze mi fouka vitr dozad a ze je cela trat mirne z kopce. To je pravda na jedne casti, i kdyz celkove prevyseni je cca 3-4 metry, ktere se v druhe pulce zase musi vybehnout "nahoru". Ale ani tam mi to nepripadalo nijak obtiznejsi. Druhy okruh byl za 4:56. Kdyz to slo takhle dal, pripadate si podivne omameni, vlastne bezite mnohem rychleji nez jste si prali, asi urcite i mnohem rychleji nez byste meli ... urcite to nebylo zadne konverzacni tempo ... ale kdyz ono je to tak svudne. Treti okruh byl za 4:55.

Tak jo, rekl jsem si, to je ta trat jako minule, ted konecne to bude delsi a zacne se to brzdit. Jenze ono porad nic. Trochu mi zacal tect pot po tvarich a cele, ale tricko bylo skoro suche, a kolena mne skoro i zabla. Ctvrty okruh byl taky za 4:55. V patem jsem se mel prehoupnout do celkem sedmeho kilometru, ktery byva krizovy. A ono se to opravdu zacalo menit. Prirozene se prodlouzil krok, zmirnila frekvence kroku i dechu, zacal jsem si obcas povidat nahlas nejake nesmysly, jestli uz jsem v konverzacnim tempu ... no bylo to tak nahrane. Cas 4:52 ... a stale jsem si pripadal ze bezim z kopce. Mel jsem jiz odbocit k domovu, ale nedalo mi to, mel jsem strasnou chut a dal si jeste jedno navrch. Uz jsem to vubec netlacil, jen si to uzival. Slunicko uz zacalo prosvitat i mezi stromy dolesa a zacalo byt konecne tepleji. Posledni, sesty, okruh byl asi nejpohodovejsi ze vsech za 5:01. Pak jsem zamiril domu s mezizastavkou v pekarne, musel jsem se odmenit cerstvymi kornspitzy.

Kdyz nad tim ted znovu premyslim, tak nad sebou trochu kroutim hlavou, proc jsem tak blaznivy a nepoucitelny, ale na druhou stranu si rikam ... co je na tom spatneho, proste se do toho obcas jen tak polozit. Mam pocit ze vsechna chut a energie posledniho nepovedeneho mesice se ve me nahromadila a ted se ji chce ven. ... tak proc vlastne ne, kdyz jeste nebeham zadne opravdu dlouhe trati, pri kterych bych se unavil, tak aspon na tech kratsich si to obcas muzu uzit.

Konečně zas jednou za deset

V sobotu jsem dal jen lehky petikilometrovy klus. Vybihal jsem kolem pul devate, slunicko uz bylo docela vysoko a vypadalo to ze pres den bude skutecne poradne parno, ale ted po ranu to jeste bylo snesitelne. Na zacatku opet nohy moc neposlouchaly, ale kdyz se to po par kilometrech rozebehne a zacnu se potit, je to opet nadhera.

Z nedele jsem byl trochu nervozni. Je to den dlouhych behu, a po vsech peripetiich poslednich tydnu to mel byt poprve opet delsi, skutecne vytrvalostni beh. Nechtel jsem to jeste nijak prepinat a rozhodl jsem se prozatim jen pro deset kilometru, svoji oblibenou cestou k jezeru Steinrodsee. Protoze jsme sobotni vecer stravili na jedne party a vratili si ponekud pozdeji, nechtelo se mi rano prilis vstavat. Probral jsem se az nekdy kolem desate a nez jsem se vyhrabal ven bylo pul jedenacte. ... a hlavne strasne vedro. Jizni Hesensko je jednou z nejteplejsich oblasti Nemecka a proti strednim Cecham tu byvaji teploty jeste o 2-3 stupne vyssi. ... pro mne jako milovnika snehu ... no proste hruza.

Ale vazne, cesta je tak napul lesem, napul mezi poli nebo domy, tu tam trocha stinu, snad se to da vydrzet. Vyrazil jsem pomalu a opatrne, ale zahy se mi to zacalo samovolne rozbihat do docela hezkeho svizneho tempa, avsak stale klidneho co se tyce dechu. Z lesni stezky se stal ostruzino-koprivovy cross, nekdy jsem cele trsy radsi preskakoval jako kamzik, ale co, hlavne ze bezim, jsem venku a vubec mi bylo skvele. Podel jezera, zavanul-li zrovna lehky vanek od hladiny ke me, byl citit osvezujici chlad, asi voda jeste neni uplne prohrata. Klusal jsem si dale, tu tam potkaval stariky na bicyklech nebo na prochazce, na mlade bylo zrejme prilis horko. Pomalu mi dochazely cukry, tricko uz jsem mel nalepeno na zadech jak elasticky dres pro baletaky ... ale bylo mi fakt nadherne. A kdyz prisla krize sedmeho kilometru, krasne jsem si ji vychutnaval, i pres razem tezsi dech a zpomaleny krok, protoze to bylo presne tady kde mi minule koleno vypovedelo sluzbu, a ted i pres to vsechno tudy zase bezim, a muzu jeste dal, a nic me nezastavi.

Byl to nadherny pocit, ze snad konec teto krize je na dohled, protoze kdyz jsem zacinal letos v lednu, rikal jsem si ze to zkusim uz opravdu naposledy. Ze kdyby jeste jednou prislo nejake hloupe zraneni, ze uz toho fakt necham, asi nejsem na behani staveny, nebo to proste neumim ... a zacal bych se venovat necemu jinemu, treba vice karate, nebo bych jezdil na kole, nebo co ja vim, hral bych treba gorodky. Tady mi vsak doslo, ze bych stejne neprestal, ze uz to je asi moc silna droga, ze uz me to nepusti, i kdyz to treba casto nepujde tak jak bych si sam pral.

Z poslednich tri kilometru bylo ve stinu jen par set metru, ale dostal jsem se do takoveho strojoveho tempa, ze mi to vubec nevadilo. Nebo vlastne vadilo, fakt to palilo, pot mi tekl do oci, ponozky jsem mel uplne durch a kdyz jsem probehl hejnem malych musek, zastaly na mne nalepene jak na mucholapce. Jenze v tom je casto ta krasa, ze muzete citit cele sve telo, prozivat kazdy krok jako symbol vlastniho prekonani. Samozrejme v takovy okamzik narostou kridla i vasi fantasii a tak uz jsem se videl jak bezim ve Fuessenu, supim a hekam v druhe pulce trati, ve stoupani na 30.kilometru, nebo jak vbiham ve Frankfurtu do veletrzniho palace v zari reflektoru po cervenem koberci chuchvalcemi umele mlhy. Mel jsem pocit, ze bych ten den mohl bezet porad dal, vlastne mi prislo skoro nefer, ze jsem se rozhodl jen pro deset kilometru, nakonec jsem se ale poslechl, a zahnul k domovu, kdyz jsem uz-uz premyslel ze si dam nejaky pridavek. Dosel jsem par kroku k mistu kde obycejne stretchuju, natahl si poradne achylovky a chtel jsem zacit protahovat ruce, kdyz to najednou na mne asi vsechno dolehlo, nebo jsem se probral ze sveho sneni ... ruce jsem sotva uzvedl, pripadal jsem si vysuseny jako troud, zmozeny a unaveny. Aby se netreklo trosku jsem zasermoval vsemi koncetinami do vsech smeru, ale nemel jsem silu na poradne cviceni. V duchu jsem si pak rikal jak blahove ujete byly moje bezecke fantasie, ze bych v soucasnosti byl rad kdybych se dobelhal do pulky ... ale nakonec proc ne, stejne nejdulezitejsi je mit ten svuj sen a touhu ... bez kterych by vas nemelo co hnat dopredu ... protoze kdo vi, ... kam vas kdy nohy donesou.

Podezřelé časy s rozbitým nosem a krvavýma nohama

Stejne jako ve ctvrtek i dnes jsem se vydal opet behat. Prvni kroky ale byly v obou dnech ve znameni utrpeni. Vsechno je nasledkem stredecniho karatistickeho treninku. Vetsinou totiz cvicime na linoleove podlaze, a kdyz se do toho nohama poradne opru, vytvori se mi nekdy na ploskach krvave mozoly. Kuze se vetsinou neprodre, ale pod ni se delaji fialove fleky velikosti 2Eurove mince (nebo 50ti koruny ;-)). Zvlaste krute to byva na predni strane chodidel (tam co zacina palec). Nekteri si to preventivne obaluji naplasti, me vetsinou staci davat si trochu pozor a nebrzdit prilis prudce. Tentokrat jsem si navic odrizl od masa kus kuze na pravem palci z boku. Na jednom miste, kde se stykaji dva linoleove platy jsou hrany velmi ostre, a pri jednom boji jsem na to zapomnel. Aby to nebylo malo, dostal jsem poprve poradnou pumelici do nosu. I kdyz ... poradnou ... bylo to pri volnem boji, a zrovna mym partnerem byla 120kilova hrouda svalu s cernym pasem zvana Rolf, coz je jinak velice dobrosrdecny chlapik, i kdyz vetsinou jsou i obrane udery proti nemu srovnatelne s narazem do kandelabru. Tady jsem si primo nabehl, z casti to byla vlastni vina. Kdyby to byla ale opravdova rana, uz bych se asi nikdy nezvedl. Nastesti to skoncilo jen krvi a narazenou nosni chrupavkou. To sice neni nic tak neprijemneho, ale pro bezce v lete se senou rymou to je nezabavne protivne. Staci kapka potu rinouci se pres nos (a ze jich v tomhle parnu je !!), to samozrejme hrozne lechta, ale utrit se nebo nedejboze vysmrkat je skoro jak tnout do ziveho. ... ale vazne, dosud jsem mel spise stesti, ze se mi podobne nehody vyhybaly, ted uz je to zase skoro dobre, jenom kdyz me ovane pylovy prach z nejakeho kere a ja se rozkycham tak ma z moji nemohoucnosti moje lepsi polovicka legraci.

Ale zpatky k behani. Ty mozoly se musi prvnich par set metru rozslapat a pak uz o nich clovek ani nevi. Stale se snazim behat pomalu a jen kratsi trate kvuli obavam z kolene, ale uz me to prestava bavit, ta stale stejna trasa. Vyrazil jsem proto dneska do lesa na sve kilometrove kolecko se stopkami. Nechtel jsem nijak zavodit, ale spise merit jakym bezim tempem, kdyz se snazim bezet co nejklidneji, tak abych vydrzel co nejdele. Krok byl takovy dlouhy a vlacny, dech se mi obcas desynchronizoval, ale jinak to bylo OK. Bylo strasne prijemne, slunicko v pul osme rano jeste neni tak silne, a v lesnim stinu je uplne bajecny chladek. Ta trasa podle tachometru na kole meri 1060m. Kupodivu byl prvni okruh (1.5km tam ale clovek musi nejdrive dobehnout od domu) za 5:20, tedy neco pres 5minut na kilak. Funel jsem si dal, a prisel zrejme klasicky stopkovy syndrom a dalsi dve kola jsem jeste mirne zrychlil i kdyz mi to tak vubec nepripadalo a byly obe za stejnych 5:10. Kdyby to slo takhle dal, tak by mi to teda nevadilo. Podobnym tempem bych myslim vydrzel jeste par dalsich kolecek, ale jak bych presel na tuky tak nevim. Figl je asi v tom, ze i pres vyrazne vypadky v behani stale cvicim a jezdim na kole. Myslim, ze se mi tedy kondice obecne pomalu lepsi, zvlaste ta, ktera je zalozena na cukrech. Bohuzel tu vytrvalostni nemam moc odvahu testovat a jsem presvedcen ze tam je to vyrazne horsi. ... ale co, hlavne ze nohy jeste nesou, o vikendu zkusim opet za deset, a jestli to koleno vydrzi tak zacnu pristy tyden zase klasicky, i kdyz svuj vlastni plan i ambice asi budu muset od zakladu preorat.

A opět od začátku ...

Od minule stredy jsem opet nebehal. Koleno se zase zacalo ozyvat, uz-uz jsem se vydaval k doktorovi, mel jsem zabaleny i batuzek a sel si pro kolo, kdyz nekdo prisel z nasi skupiny, ze bude nejaky nepravidelny seminar kde musim byt ... a tak navsteva lekare sla prozatim k ledu. Ve ctvrtek ani patek uz to neslo zase z jinych duvodu, opet pracovnich. Po vecerech jsem se dostal aspon na karate; to docela uslo, brzy budou zkousky.

O vikendu jsme jeli do Garmisch-Partenkirchenu. Bylo to prekvapeni od me zeny, na nadrazi jsem si zacpaval usi a zaviral oci, do posledni chvile jsem nevedel kam jedem, az kdyz jsme z Mnichova zamirili k Alpam, zacal tusit, ale opravdu mi to doslo az pri prijezdu do Ga-Pa. Byl jsem poprve na dovolene v Alpach, tak kdo mate radi hory asi si to dovedete predstavit, tu nadheru, okouzleni, jak male dite o Vanocich. V sobotu odpoledne, hned po prijezdu, jsme se temer rozebehli do Partnachklammu a v nedeli vyjeli na Wank(1780m) a slezli dolu. I kdyz jsou jiste narocnejsi vystupy/sestupy, i tohle stalo za to. V pondeli uz bohuzel jen prselo a byla mlha jak z Rakosnicka, presto jsme zajeli aspon k Eibsee na kafe a na kolac, a pak uz zase domu.

V nedeli pri sestupu jsem myslel na vsechny, ktere znam pres internet, co bezi PIM, hlavne samozrejme na trageda, v duchu jim drzel palce a hlavne asi i zavidel. Svuj prvni pokus jsem si naplanoval na cervenec do Fuessenu, ale pri pretrvavajicich problemech o tom silne pochybuji.

Dorazili jsme v pondeli k pulnoci domu, hned jsem se zapojil a docetl o tragedove DNF. Docela to bylo prekvapeni, bohuzel smutne ... i kdyz verim, ze mu to stejne neda a jednou se vrati. Znam nekolik lidi osobne jejichz prvni maratony dopadly naprosto priserne, tedy ve smyslu k jejich moznostem predvadenych v treninku, ale pozdeji se vypracovali ve skvele vytrvalce. Jeden z nich si protrpel svuj prvni maraton za 4:26, ale behem par let to srazil na 2:41, ze mu dokonce nabizeli trenink v B-druzstvu Spojenych Statu.

V utery jsem jeste nedokazal vstat, ale dnes uz ano. Bylo nadherne svezi rano, polojasno a naproste bezvetri. Vydal jsem se na tradicni 6 a pulku. Podle Lubosova komentare mi doslo, ze to prehnane sledovani doslapu a zkoumani kazdeho skripnuti ci zatahani v tele, je de facto projev hypochondrie. Jasne, vim, ze mam problem s kolenem, ale takhle by to dal opravdu neslo. Radsi pobezim a budu si to uzivat, kdyz to pujde pujde to, kdyz ne tak konecne k tomu doktorovi, protoze dnes bych mu to tezko vysvetloval, kdyz to vlastne zase vubec neboli.

Ten beh byl opravdu nadherny. Fyzicky sice stale tezkopadny, jsem nerozbehany a je to dost znat, ale v teto dobe se priroda meni takovym tempem, ze i pri svem snecim tempu mam nekdy pokuseni zpomalit, abych si vsechno stacil prohlednout ... konec koncu, je to me posledni leto v Hesensku.

P.S. Ta knizka z predminuleho zapisu byla "Zatim dobry" od Jana Novaka, o bratrech Masinech ... a Luboshovi udeluji pochvalu pred nastoupenou jednotkou ;-)

Stále utrápená rána

V utery i ve stredu rano jsem se vydal na 6 a 1/2 km trat do sousedni vsi a podel trati zpet. Uz jen to ranni vstavani je absolutni tragedie. Po temer mesici nebehani, nebo jen prilezitostnych trenincich s bolestivou dohrou, je opravdu tezke presvedcit sam sebe, ze vyrazit kratce po sedme v tricku a trenyrkach do mraziveho rana vysperkovaneho z nebe padajici vodou, pripadne mrazivym narazovym vetrem z vychodu, je presne to prave co telo potrebuje. Naznaky svaloveho zebrovani kolem pupiku se opet pokryly beztvarou huspeninou, a guma od sortek se povazlive zarezava do boku. Snazim se hrat drsneho a stejne vyrazim, sotva se skrze jeste zalepene oci trefim do prvni zatacky. Krok je tezkopadny, o synchronizaci s dechem si muzu prvni dva kilometry nechat jen zdat. Behani je evidente tezsi nez jizda na kole, ta se nezapomina, ale par tydnu pesakem a ani nevim jak pokladat nohy jednu vedle druhe. Ani ramena se nedrzi jak by mela, je to takove cele rozhrkane, upachtene a ufunene. Sklidnim se az za prejezdem, po 3km. Zhruba pul kilometru si konecne vychutnavam novou formu vychodu slunce, kazdy den se posouva o jednu az dve minuty, a protoze jsem zacal behat v lednu, stale je co noveho obevovat. Je to hra svetla a stinu a vetru a kroku, je-li vlhko, jsou neslysne, pri suchu krupou drobne kamenky pri doslapu. Ale staci jen par set metru a okamzite mne napada kolik mi jeste zbyva metru k domovu ... asi 2 nebo 3 tisice, to je tisic az patnact set doslapu pres levou nohu ... pri kazdem kroku cekam kdy mi tam opet rupne. Zatim nic ... ale muze to prijit kdykliv. Po tehle prasne ceste to jde, ale co v zatacce ? jde to doleva, budu to tahnou na leve hrane. Pak prijdou asi dva vymoly, mozna budu muset prodlouzit krok, co kdyz se trefim do diry ? ... a pak beton, nekde je popraskany a ulomena cast je o dva-tri centimetry promacknuta ... co kdyz mi vyjde krok na rozhrani dvou desek ? ... a nejhorsi je podchod, naklonene schody dolu a nahoru, musim brzdit, aby se mi to nerozbehlo, nechci riskovat sebemensi nepresnost pri doslapu ... mam absolutni paranou, mozna bych mel uz prestat, domu muzu i dojit, tech par set metru to nevytrhne, ale treba se uchranim od dalsi velke katastrofy, zraneni muze prijit pri kazdem kroku.

Nakonec se vzdycky premuzu a dobehnu az domu, trochu zastrecuju, promnu koleno, popremyslim, jestli budu mit behem dne cas zajet k doktorovi kdyby to "konecne" zacalo zase bolet. Ale ta jiskra z brezna a dubna je v tahu. Nevesim hlavu z toho ranniho vstavani, to se po par dnech podda, ale ten hloupej strach, ze se zase neco pokazi, ze neni mozne behat naplno, ten je opravdu doterny. Uvidime zitra.

Zatím dobrý

Po katostrofe posledni nedele jsem se rozhodl se svym zranenim opravdu neco delat. Nechal jsem si poradit doktora, nasel si kde a kdy ordinuje, jake jsou zakladni diagnosticke postupy, abych byl v obraze az se mnou zacne neco provadet, lec ... samozrejme se vsechno zamota jinak nez si predstavujete. Ve stredu byly volne ordinacni hodiny jen od 10-12hod, coz jsem bohuzel nestihal. Uplne jsem zapomnel, ze kdyz mam mit v patek v 11:00 v Drazdanech prednasku, ze je radno vyrazet uz ve ctvrtek. Pripravy pak zabraly temer cely den, vecer jsem to jen taktak stihnul aspon na karate. ... no neva, zajdu po vikendu, stejne bych tenhle tyden uz nebehal.

Koleno se zacalo pomalu umoudrovat a ve ctvrtek uz ani naznak jakekoliv bolesti. Jeste pres vikend jsem se rozhodl lenosit, ale v pondeli uz me to opet tahlo ven. Jsou u nas svatodusni svatky, nikde nikdo, k lekari jit nejde, ani neni vlastne ted s cim. A tak jsem si rekl, proc to nezkusit, vzal jsem si nove botky a jen tak zlehka dal jsem si petku co jsem behaval drive kazde pondeli. Docela to slo, boty jeste nemam proslapnute jak by se sluselo, ale mel jsem je teprve podruhe na sobe. Prvni kilak a pul je prasna/blativa cesta, zbytek asfalt nebo beton. Obycejne se mi bolesti dostavily kolem 3-4kilometru i kdyz to nebyvalo nic tragickeho. Tentokrat nic. Dobehl jsem se sotva propocenym trickem, jeste trosku strecinku, ale uz jsem zlenivel a krome kolen a achylovek zbytek tela odflaknul.

Uvidime co se bude dit pres den, jestli se to treba zase nekde skripne. Pokud ne, zkusim zitra rano opet vyrazit, na neco lehciho a pomaleho. Kdyz se to pokazi, jdu k lekari, kdyz ne, budu pokracovat alespon tento tyden jen zlehka a pomalu ... ale zatim dobry.

P.S. Cestou do Drazdan a zpet jsem precetl knizku, ktere takto delam skrytou reklamu.

... až se ucho utrhne

Vikend nezacal vubec spatne. Po patecnim bezeckem klidu a vecernim karate jsem se citil prijemne namozen po celem tele, ale zaroven v tak akorat te nejlepsi nalade konecne opet vybehnout. Pocasi za nic nestalo, ale kdyz mate opravdu chut, tak je Vam to uplne jedno. Foukal vitr a poradne prselo. I kdyz se ochladilo, vyrazil jsem jen v trenyrkach a tricku. Prvni kilometr sice mrznu, ale pak jak se clovek zahreje, tak spise oceni volnost pohybu, nez kdyz je mu o trochu tepleji v o to vsak vice propocenem rolaku.

Nejvice za deste opet trpely bryle. Nasel jsem doma dve ksiltovky, ale byly starsiho data a nejak mi vubec nepadly. Jedna s emblemem New Yorku zrejme pamatuje nekolik predchodcu byvaleho starosty Giulianiho a druha jeste dobu kdy Williamsy jezdily s motory Winfield. ... ale to jen tak na okraj.

Nejhorsi byl opet prvni kilak a pul do lesa na muj novy okruh, pak uz to trochu slo, misto velkeho mnozstvi malych kapek pak ze stromu padalo jen par obrovskych, kdyz uz Vas ale jedna trefi, mate hned mokre cele rameno. Z pesinky se staly v podstate baziny, ale co ... kdyz uz mam ty crossove boty, tak at si taky uzijou, a hlavne mekky podklad bude setrnejsi k tezce zkousenemu kolenu. Dal jsem si tri kolecka, s tim ze v pulce posledniho jsem si vzal bryle radsi do ruky, to nic, ktere skrze ne bylo videt, bylo horsi nez to nic, ktere vidim bez bryli. Tricko ze predu jsem mel promocene uplne na kuzi, nalepene, ze se dalo doma sotva sloupnout. Koleno se docela drzelo, chvilkami se ozyvalo jen tak spise ze zvyku, az na poslednich petistech asfaltovych metrech to zacalo zase bolet. ... nic vsak neobvykleho.

Odpoledne jsme vyrazili do Darmstadtu s hlavnim cilem vybrat a koupit nove botky. Myslim, ze moje soucasne jeste maji pred sebou par slusnych kilometru, ale na asfalt se uz preci jen nehodi ... a zvlaste pri mych potizich ...

Chvilku to trvalo, pral jsem si trochu robustnejsi boty na tvrdy podklad, aby ale zaroven udrzely i muj tezky platfus, vesly se do nich moje ortopedicke vlozky a neklouzala mi v nich pata, protoze se tim drazdi achylovka. Mam dlouha, ale pomerne stihla chodidla, takze spousta bot je mi zbytecne sirokych, nebo kdyz do nich dam ortopedicke vlozky, mam prilis vysoko patu. Ale zatim se vzdycky neco naslo, co mi padlo. Prvni boty byly z vietnamske trznice, druhe Nike Air Pegasus, pak jedny Pumy, potom jedny crossovy Adidasy a posledni Pumy Peerless, lehounke skorapky v kterych si pripadate jako bosi. V sobotu jsem tedy zkousel jedny nove Niky, ale vykluzovala mi pata, stejne jako z druhych Asicu GT 2100. Az treti doporuceni perfektne padlo, Asics Gel-1100. Solidni byla i cena, alespon v porovnani s jinymi - 99.95Euro. A tak jsem se tesil na nedeli.

Pocasi se uz vylepsilo, i kdyz v noci zase prselo. Rano byla vetsina mraku rozfoukana, svitilo slunicko, jen vitr byl trochu studeny. Vydal jsem se v novych botkach smerem ke Steinrodsee, kde jsem si chtel odkrouzit pet milovych kolecek a pak cestou zpet pres sousedni ves aby to dalo dohromady 16km. To by byla optimalni vzdalenost podle planu, ale rikal jsem si uvidim jak se bude darit kolenu, a take chodidlum, v novych botach to je trochu risk, ale slovy klasika "budeme uvidet".

Nikam jsem se nehnal, prohlizel jsem si pesinky, jak se za posledni mesic zmenily, na par mistech je nekdo rozsiril navezenim sterku, jinde je zase rozkopali (a pos****) kone, kolem se rozrusta ostruzini a koprivy. Podklad byl opet velmi mekky, na par mistech kaluze a vrstva blata. Botky sedely velmi pekne, na asfaltu skutecne vyrazne lepe tlumily a nedovolily sesmajdnout ani o milimetr. Po par kilometrech bylo citit ze jsou opravdu o trosicku tezsi nez predchozi, ale to mi ted nevadi, jestli chci v budoucnu bezet asfaltovy marathon, pri sve vaze stejne s nicim lehcim bezet nemuzu. A taky jsem si uvedomil, ze rozdil podrazek mezi asfaltovymi a crossovymi botami neni jen opticky ... skutecne, ostrejsi zatacka na blativem podkladu a uz se to trochu smyka, se starymi botami by se to nestalo. 3/4 trati jsou ale asfalt nebo beton, tam se naopak bezelo mnohem pohodlneji. ... ale abych to zkratil, proste jsem si to uzival, koleno v pohode, jen obcas tu a tam to stiplo nebo pichlo, jednou za sto kroku, ale nic vyrazneho. Rozhodl jsem se tedy bezet dale, stale podle 16km planu. Znovu jsem zabehl do lesa na jednu z nejrovnejsich a zaroven nejsametovejsich cest, pokryta jen napadanym jehlicim, stale ve svem pomalem a pohodovem tempu. Najednou kolem 11km to zacalo vice tlacit, bolesti z drivejsich dnu se pomalu vracely. Jeste ale nic hrozneho ... to az na 12km jako kdyz neco doopravdy rupne, bolest jako kra**, z plynuleho kroku okamzite chaoticke podlamovani a pajdani. Prislo to tak nahle, ze jsem jeste setrvacnosti bezel dalsich 50 kroku, ale pak to uz fakt neslo. Zastavil jsem a zkousel to promasirovat, velmi bolestive na dotek. Asi to nejsou zadne upony, prijde mi to spis jak o koleni kloubni pouzdro se solidnim zanetem, ale nejsem zadny expert.

Domu mi zbyvaly asi 2 kilometry zkratkou, dopajdal jsem to za pul hodiny, docela jsem pri tom i promrzl. Bylo (a je) mi to strasne lito, vypada to tentokrat na delsi stopku, jeste dneska to boli tak, ze kulham. Zkusim se s nekym poradit a asi se nevyhnu navsteve nekoho povolaneho. Uvidim jak to pujde dal, treba to nebude tak zhave, jak to ted vypada ... ale moc velke nadeje si nedelam ... jenom ten Fuessen ... ten by me fakt mrzel.

Utrápené běhání, ale na konci tunelu snad malé světélko

V Praze jsem se k behani vubec nedostal. Vymluvy se nachazely velmi snadno ... jednou jsem musel brzy rano k zubari, jindy jsem mel jit zase na krev, coz jsem prelozil dvakrat na jiny den. Pak jsme meli fofr kvuli necemu jinemu, a kdyz uz nakonec nebyl zadny padny duvod, rikal jsem si ze pro jistotu necham koleno odpocivat, at je v klidu cely tyden, ze jeden den by treninkove stejne nic nezmenil, ale byla by skoda to vsechno znovu rozdrazdit.

Poprve jsem vybehl tedy az v pondeli na svych domacich tratich. Zkusil jsem opravdu velmi opatrne sest a pulkove kolecko, vetsina je po asfaltu. Koleno docela drzelo, poprve se ozvalo az nekdy po 5ti kilometrech, ale jen slabounce, mozna ze jsem si to jen vsugeroval. Ani po strechingu ani v praci dlouho nic ... az najednou, uz pozde odpoledne, moje zena me upozornila ze odchazi nas sef, s kterym jsem chtel neco jeste probrat, tak jsem vyskocil ze zidle a ven ze dveri, a v ten moment mi v koleni neco ruplo, uplne na tech "starych dobrych" mistech, bodava bolest jako sv***, ze se mi podlomily nohy. Sotva jsem se dobelhal zpatky a proklinal kde co. Bolest se pak jeste vracela az do vecera, promazaval jsem to Ibuprofenem. Pres noc se to sklidnilo a rano to bylo pryc.

Proti zdravemu rozumu, jsem se rozhodl jit opet behat, kdyz nepomohly temer dva tydny klidu, pomuze "nasilne rozbehani" (bohuzel s timto pristupem mam nejen dobre zkusenosti, casto ruzne bolesti nebo nachlazeni opravdu presly, ale jednou jsem si urval natrzenou achylovku a byl z toho distanc na zhruba dva roky). Zmenil jsem i trasu, 1+1/2km smerem na sousedni vesnici, ale pak jsem behal v lesiku kilometrova kolecka, abych to nemel daleko domu, kdybych musel vzdat. Nez jsem dobehl do lesa, bodava bolest byla chvilemi k nevydrzeni, ale pak se to trochu ustalilo. Pesinka na tom kilometrovem okruhu je presne to co mam nejradsi, mekky jehlicnaty podklad, obcas koreny stromu pres cestu. Po peti kilometrech to temer preslo. Chtel jsem dat 5 kolecek, ale po trech jsem zapomnel kolik ze byl muj dnesni cil, a "jak ze sna" jsem se probudil pri nabehu do sedmeho ... nejak se mi to cele pomotalo, jak jsem se soustredil na mekky doslap. Stocil jsem to tedy k domovu. Stacilo opet par set metru po asfaltu a bolest jako kr*** byla zpatky. Mam proto silne podezreni na proslapnute boty, mam je uz docela dlouho, i kdyz nabehano maji asi prave akorat toho pul roku. To je zhruba trvanlivost kvalitnich bot pri nabehu kolem 50km tydne.

Ranni bolest byla chvilemi opet temer k nevydrzeni, ale stejne rychle odeznela. Presto jsem se stredu rozhodl preventivne vypustit. Stejne jsem sel vecer na karate, tak pohybu tela bylo ucineno za dost. ... a zase ... hodina a pul pekelne dynamickeho cviceni, kopy nohama do vsech stran a uhlu a s kolenem to neudela vubec nic. ... ale kdybych se rozebehl, po par stech metrech se vsechno vrati ... fakt divny.

Ze stredy na cvtrtek strasne lilo. Muj novy lesni okruh, kam jsem se rano opet vydal se zmenil v paradni crossovou trat plnou kaluzi a bahennich poli. Nektere se daly obihat po mezich okolo, jine preskakovat, jine se musely probehnout se zapadnutim minimalne 3-4cm do blata. Nevadi, rikal jsem si, blato leci ... nekdo se v nem koupe, jiny v nem beha. A opravdu, snazil jsem se drzet opet pomale tempo a noha nic. Vsechno v poradku i pres obcasne doslova kamzici skoky. Obrkouzil jsem sest okruhu, a vydal se na cestu domu, posledni kilak a pul po asfaltu. Koleno dlouho drzelo a ozvalo se az na poslednich petistech metrech, ale nijak vyrazne, nesrovnatelne s pondelim nebo uterym. Fakt tomu prestavam rozumnet, ale jestli to je naznak zlepseni, zaplat Panbuh za to ... z bezeckeho blogu se mi pomalu staval nesouvisly pelmel o vsem jen ne o behani, jiz docela ploche brisko se opet zacalo vydouvat a vize Fussenu rozplyvat.

Dnes rano jsem opet vynechal, vecer jdu na karate a nechci to jeste drazdit. O vikendu bych si chtel koupit nove boty, tak to zkusim s nimi. Snad uz budu moci brzy opet normalne trenovat.

Malé radosti op. II

Na ctvrtek jsem se opravdu tesil, v mizerii poslednich tydnu to mel byt opet jeden den s malou radosti, s bezvyznamnou udalosti pro lidstvo, ale vyznamnou pro mne. Konecne jsme meli moznost vyrazit na transfuzni stanici Thomayerovy nemocnice. Poprve se mi podarilo nalakat i svou drahou polovicku, a verim ze to nebylo naposledy. Darcovstvi krve asi nijak vyrazne s behanim nesouvisi, ale snad souvisi s lidskosti, a proto muze mit i na tomto blogu trosku mista. ... a konec koncu, je to vyborna moznost proverit sve zdravi, a to se sportem take uzce souvisi. ... a ta moje mala radost ? ... tou byl dvacaty odber, za ktery se udeluje Stribrna plaketa Janskeho :-))

Čeho jsou Čechy regionem

Neda mi to nenapsat tuhle potouchlou noticku o tom ci jsme jako Cechy vlastne region. Neberte mne moc vazne, zvlaste jestli mate nejake nacionalisticke ci protinemecke citeni. Jde veskrze jen o takovou slovni technokratickou hricku ... ale od zacatku ... do Prahy jezdime jiz temer vyhradne vlakem, mne osobne to prijde pohodlnejsi nez busem a financne to take vyjde levneji, ale jen pokud jedete o vikendu a nepouzivate vlaky ICE, IC a EC. Kupodivu i s timto omezenim se da z Frakfurtu do Prahy dostat za cca 10 hodin za cenu 30Euro plus 180Kc dohromady za dve osoby jen s jednim ci dvema prestupy. Staci si jen koupit tzv "Wochenende Ticket" za zminenych 30Euro, vybrat si vlak lokalniho typu a vyrazit. Pro nas nejlepsi kombinaci je vzit regionalni expres do Norimberka, tam presednout a opet regionalnim expresem do Swandorfu, kde uz ceka pristaveny rychlik Ceskych drah pres Plzen do Prahy. A tady je ten trik, ktery me poprve opravdu rozesmal, kdyz jsme cekali na nadrazi ve Swandorfu a z amplionu se ozvalo strojove: "Achtung, Achtung, an Gleis 3 faehr ein der Regional Express nach Prag" ... rikal jsem si jestli si uz nemecti ajznbonaci soukrome zrusili hranice a nas preventive pripojili k Bavorsku, nebo jestli v ramci Evropy jsme Cechy stejne tak mrnave, ze jsme proste jen jednim regionem stejne jako treba Poryni, Horni Falc, Sasko nebo Hesensko. Kazdopadne jsem si rikal, ze hlasani swandorfskeho amplionu zrejme musi byt tvrdym zasahem do ega kazdeho ceskeho pseudohrdiny (zvlaste ma-li treba lebku bez vlasu) presvedceneho, ze cela Evropa pada ci vzkveta se svym srdcem, ceskou kotlinou mlekem a strdim oplyvajici. Ale vazne, trik je jen v technicke mluve, ze totiz vlaky se statutem rychliku v Cechach, maji statut regionalnich expresu v Nemecku a nejen v nem, nezavisle na tom, ze prejizdeji hranice mezi nezavislymi staty.

Malé radosti

Tesne pred odjezdem do Prahy mi na tachometru odklikla prvni letosni tisicovka. Je to tak alespon mala naplast na nepovedene behani a utrapene koleno. Pral jsem si letos zajet alespon tolik co loni (3850km), a tak mam ted za prvni ctvrtleti uz mirny naskok. Nejsou to ale zadne vysoce narocne treninkove kilometry, vetsina je tzv. "uzitkovych", kdy jezdim z prace a do prace, na nakupy, na karate, nebo neco zaridit. Ani rychlost neni nijak dramaticka, jedu-li sam po rovne silnici, je moje cruising speed kolem 29-30 km/h, po lesnich cestach tak asi o pet min. Jedeme-li spolecne do prace, pak asi jen tak patnactkou, abych se nezacal potit. ... ale kazdopadne, mam radost sam za sebe, i kdyz to neni zadny velky zazrak, ze clovek neni padavka, kdyz vyrazi na kole v kazdem pocasi a ze taky setri svoji troskou prirodu, preci jen autem uz by to bylo par desitek litru benzinu.