Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

čtvrtek, ledna 26, 2006

Čas běží, ale zatím beze mne

S litosti vzpominam na lonsky leden, kdy jsem se po letech necinnosti zacinal rozbihat do nove sezony v ktere jsem si dokazal zabehnout hned nekolik osobnich rekordu a splnit svuj nejvetsi sen, tedy marathon. Od posledniho postu jsem se sice jeste asi dvakrat vypravil do nasi male telocvicny, ale pak mne napul skolila prihloupla chripka, ktera sice po tydnu odeznela, nastal vsak klasicky stres s pripravou dalsiho experimentu. Jelikoz jsme zde oba uplne novi, je to pro nas stale jeste mnohem narocnejsi nez byvaly experimenty v Nemecku. Navic se jeste musime starat o nekolik studentu, takze prumerna doba kdy dorazime domu je mezi devatou a desatou vecer. Stezovat si ale nechci, protoze to je stejne asi ta nejlepsi prace kterou jsme si mohli najit uplne po vsech strankach, jen s tim behanim je mi to lito. Experiment zacina zitra a konci v sobotu. Tak to jeste nevzdavam a doufam, ze se to po vikendu konecne zlomi ... chut by byla ... a dokonce uz se mi hlasi dva mistni tragedi jako spartneri. ... i kdyz tragedi ... jeden ma za sebou dva marathony v casech kolem 3:20, ale pry je to uz davno a navic ted kouri tak radove krabku denne ... jenze my plazivky vime svoje, z koho se vzdycky vykloubou ti nejvetsi chrti.

středa, ledna 11, 2006

Plácání se v tělocvičně

Pocasi stoji za starou belu, i kdyz vehlasnym americkym zpusobem bych mohl urcite rici, ze to bude „jeste horsi nez to zacne byt lepsi“. Jinymi slovy, mlha je, ze by ji nerozkrajel ani Rakosnicek. V podstate furt mrholi, jen se obcas meni to co je „mrholeno“. Nekdy to jsou malinkate kapicky vody, jindy tvrde ledove krystalky, pripadne miniaturni sametove snehove vlocky. Potiz je i v tom co se stane kdyz ona mrholena vec dopadne na silnici. Nekdy vubec nic, a proste je mokro, jindy se tvori snehova vrstva, jindy zase ledova krusta. V kazdem pripade krome mokra to moje bezecke botky nezvladaji, alespon soude podle par kroku smerem k nasemu club housu kde se nachazi i ta malinkata telocvicna. Dnes vecer jsem zasel vybehat (nebo aspon to zkusit) pomerne narocny obed z irske restaurace, kdy i sama servirka se podivovala, ze jsem to dokazal vsechno snist a vubec nic po mne nezbylo. Ta story ale zacina uplne jinak. Stale totiz nemame doma nic zarizeno, tak ve volnem case krizujeme vsechny mozne a nemozne obchody a hledame nejaky rozumny nabytek evropskeho vzezreni. Prakticky marne, neb obvykle narazime na neco ve stylu americkych kresel se zabudovanym suplikem s drzatky na colu a popcorn. No do kina by to slo, ale do bytu ? ... no nic, zase odbocuji od behani … ale ono to ma mozna logiku, protoze prave diky podobnym hovadinam se na behani nedokazi dostatecne soustredit, ba spise na to nemam ani cas, natoz se drzet nejakeho smysluplneho treninkoveho planu. No kazdopadne uprostred dnesniho drandeni po obchodech jsme se stavili “na neco maleho” v jedne irske restauraci, akorat ze z toho “maleho” se vyklubala porce pro hladovejiciho sedlaka. To jsem sporadal ve tri odpoledne, a jeste v osm vecer jsem mel bricho plne tak, ze jsem se neodvazil na behatko (nastesti bylo ze zacatku zabrane, tak jsem mel aspon malou vymluvu), ale radsi jsem sel jen na stroj simulujici chuzi do schodu. To aspon umoznilo plne zamestnat nohy, aniz by obsah zaludku musel nejak radikalne menit svou pozici. Prokombinoval jsem dva ruzne programy, neb stroj akceptuje jednoho klienta a program maximalne na 30 minut, coz mi prislo prilis kratke, a nedostatecne na utiseni meho spatneho prezraneho svedomi. Naslapal jsem pak dohromady za 50 minut 3100 stop vyskoveho prevyseni s prumernym vykonem kolem 290 wattu, chvilemi i kolem 340, coz integrovano dohromady je ekvivalentni zhruba jednomu kilometru vyskoveho prevyseni. Lilo ze mne ze jsem nestacil utirat ani svoje celo, ani drzatka onoho muciciho zarizeni. Coz me privadi k zamysleni, jak je mozne ze vsichni ostatni navstevnici kteri obcas dovadi ve stejne telocvicne nikdy nejsou propoceni durch jako ja, ackoliv si nastavuji pomerne srovnatelnou zatez a navic behaji/skakaji/lezou jeste v teplakove souprave, zatimco ja jsme jen v trenyrkach a tricku, ktere po par minutach vypadaji spise jako plavky.
No nic, v kazdem pripade se mi dnes podarilo vypotit 1100 kilokalorii, coz prelozeno na me (v teto zemi) oblibene pivo Corona cini 15 tretinkovych lahvi, anebo (zrejme pouze) jeden sileny obed v one irske restauraci. Co dnesni vykon znamena ve smyslu nejakeho dlouhodobeho cile typu marathon mi neni uplne jasne. Bohuzel jeste nejsem schopen nasledovat nejaky poctivy treninkovy itinerar, a spise se chopim jakekoliv prilezitosti a doufam ze to aspon neni krok zpatky.

středa, ledna 04, 2006

První zkušenosti s běhátkem

Absolvoval jsem sve prvni dva behy a jeden horsky vystup do vysky 1800 stop. To vse v nasi male telocvicne na behatku a slapacim mechanickem stroji. Behat venku se po tme zatim neodvazim, a kdyz je jeste svetlo byvam stale v praci. Ale proc nebehat v Americe take "po americku" ? Vzpominam si na nektere debaty o behatkach na tragedi diskusi, ... no kdysi jsem nemel co rici, pokud se mne zeptate nyni, s kazdym dnem je ze mne vetsi a vetsi expert :-))) ... ale vazne ... behat venku je zabavnejsi a zrejme i zdravejsi (nebydlite-li zrovna v nejake smogem zamorene oblasti), ale na tom behatku to ma take neco do sebe. To "moje"ma pas siroky asi dve stopy, tedy neco kolem 65 cm, coz mi prijde dost na to, aby ani takovy pajda jako ja neslapl vedle. Nicmene i tak to chce trochu koncentrace zvlaste kdyz se chcete treba napit, nebo si utrit oblicej rucnikem, pripadne koukate pri behu na televizi co visi v rohu u stropu. Tohle behatko je take tzv. "heavy-duty", tedy designovena na caste pouziti i pomerne tezkymi osobami. Moje soucasna vaha v librach zni docela hrozive ~190 lb., a podle toho to take solidne duni i kdyz jen solidne naslapuji, ale nemam pocit ze by se pas nejak prohybal, nebo ze by to se mnou cestovalo po mistnosti jako spatne vyvazena pracka cestuje po koupelne kdyz naskoci program se zdimanim. Obecne si muzete navolit jakoukoliv rychlost, pripadne i cely program a jeho delku. Pocita to pak ubehnutou vzdalenost, spalene kalorie, aktualni rychlost, a kdejake bezne informace. Mezi zakladnimi programy jsou i kopce a ruzne druhy intervalu, coz mi prijde docela uzitecne, mnohem lepsi nez to prubezne prenastavovat rucne.
Poprve jsem "vybehl" na Silvestra a dal si to po rovince na 60minut rychlosti 6a1/2 mile za hodinu. Chvili mi trvalo nez jsem si zvyknul, ale pak se bezelo uz pomerne dobre i po te cca dvou mesicni pauze. Sice to trosku leze na mozek, kdyz si uvedomite ze ten bod na zdi na ktery se celou dobu soustredite nemuzete za Boha predbehnout, ale na druhou stranu je docela zabavne narcisticky se sledovat v zrcadle, jak kladete nohy, jestli pajdate, jestli drzite dobre ramena, hlavu ... ne snad kvuli estetice, ale jestli si proste nekde nezadelavate na budouci trable nejakym asymetrickym pohybem. Take je poucne vnimat jak pri kontrolovane konstantni rychlosti se vam bezi zlehka na cukry, zatimco po zapnuti tukoveho dieslu a prekonani krize 4.mile (puvodne sedmeho kilometru) objektivne vice funite a nohy jsou tezsi, i pres to ze z behu v prirode jsem mel spise opacny pocit.
No nic ... prvni beh jsem zdarne dokoncil, ale kdyz slezete zacne se s vami motat cely svet. Mate uplne posunute vnimani rovnovahy, jako by vas nejaka sila stale tahala dozadu. Asi to bude chtit si trochu zvyknout, a hlavne po dobehu jeste chvili pokracovat na pasu aspon v chodu, ale tentokrat kdyz jsem vychazel po schodech na horu do bytu, mel jsem pocit, ze se kazdou vterinou musim zritit po zadech dolu.
Podruhe jsem se do telocvicny vydal 2.ledna, abych vybehal sve spatne svedomi zatizene obzerstvim predesleho dne a noci. Behatko bylo bohuzel obsazene (mame tam jen jedno), tak jsem zkusil slapaci stroj simulujici vystup do kopce. Opet je mozne zvolit z mnozstvi neprebernych programu, ja jsem si vybral tajuplne znejici "rolling hills", nastavil nejakou stredni obtiznost a vydal se na 30 minutovou vychazku. I kdyz to neni tak dynamicke jako behani, zahul to je solidni. Tzv. "vlnici se kopce" samozrejme totiz nikdy nevedou smerem dolu, pouze sklon smerem nahoru je obcas mirnejsi a obcas drsnejsi. Zadate-li i spravne vahu, pocita vam to i vykon, muj se pohyboval v rozmezi od 250-290 wattu, podle toho v ktere fazi kopce jsem se prave nachazel. Vzpominal jsem na zname cyklisty co udrzi vykon na hranici 600 wattu i po dobu nekolika desitek minut ... no, k nim mam tedy jeste daleko. Po par minutach jsem se potil uplne vsude, rytmicky funel kolem sebe, a "stoupal" jsem rychlosti 60 stop za minutu. Ze jsem toho mel na konci plne kecky asi nemusim zminovat.
Treti "beh" jsem si pripsal vcera. Behatko bylo tentokrat volne, tak jsem si jej hned zabral pro sebe. Mozna to byla podvedoma vzpominka na endorfiny vyplavene behem vystupu predesleho vecera, mozna jen zvedavost, kazdopadne jsem si jako hlavni program zvolil opet kopce. Tedy spise jedno dlouhe tahle stoupani, ktere je jen obcas trochu mene strme. Na uvod to docela slo. Nastavil jsem si rychlost opet 6a1/2 mile na hodinu s planem bezet neco kolem peti mil. Soustredil jsem se opet na maly flek na zdi v rohu v marne snaze jej predbehnout. Jak se s postupem casu stale zvysoval naklon, zacali to citit i moje nohy a dech se zacal kratit. V prirode bych zvysujici se naklon prirozene kompenzoval zpomalenim, ale tady jsem si to tak nejak nedovolil. Za zady mi funel cyklista na rotopedu, a vedle mne bezkovala 120 kilova slecna. Nez se jim zaplest do cesty radsi jsem si drzel svoji stabilni rychlost i za cenu pomerne velkeho vypeti . Pak mi vypadl sroubek z bryli a byl jsem nucen zastavit. Sroubek jsem samozrejme nenasel, neb byl katapultovan pasem nekam k nebezpecne vypadajicimu Indovi s cinkou na ramenou. No nevadi, rekl jsem si cestu znam, dobehnu preci i po slepu. Trik vsak byl v tom, ze jsem si spletl na stroji sipky opetovne zvysujici rychlost na tu puvodni pred nehodou a temi ktere zvysuji sklon pasu. Nez jsem se dostal na puvodnich 6a1/2mile, podarilo se mi nevedomky si zvednout naklon o dalsi 3 dilky. Na 3.mili jsem se zacinal solidne zatavovat, coz konecne kompenzovalo muj strach z cyklisty a bezkarky a preci jen jsem si naklon srovnal zpet do puvodni polohy. Ale opet, behatko nikdy nevede z kopce !!! ... a tak i kdyz se smerem ke konci staval profil milosrdnejsim, porad to bylo smerem nahoru. Kolem devate vecer se nase telocvicna zavira, ja jsem byl teprve na mezi 4. a 5. mili, a nebylo proto divu ze se kolem mne namisto cyklisty ci bezkarky prehnala jako prvni pani s vysavacem. Trochu mne to rozhodilo, ale vyprosil jsem si jeste 5 minut, abych se dohrabal aspon na kulatou mili a mohl se trochu vydychat a vypochodovat na zpomalenem pasu. Zpoceny jsem byl durch-und-durch, ale tech 47minut docela stalo za to. Ze bych se vracel do sve puvodni maratonske kondice se rici zrovna neda, ale aspon mam naslapnuto tim spravnym smerem. ... a jeste na zaver, kdyz uz jsme u tech behatek, dokonce se na nich i zavodi a svetovy rekord na maratonske vzdalenosti je nekde kolem 2:26 ;-))

úterý, ledna 03, 2006

Z Teutona Chippewou aneb Shadow se vrací

Prach z darmstadskych poli a stezek se mi z mych bezeckych botou jeste nepodarilo zcela oklepat, ale preci jen je jiz pozvolna stiran michiganskym snehem, pripadne gumou beziciho pasu v nasi male telocvicne.
Jinymi slovy, dari se mi pozvolna se usazovat, zapoustet koreny, hledat v praci klid i poteseni a pozvolna prozkoumavat bezecke moznosti v okoli sveho noveho domova. Po kratsi periode coby bezdomovci naleznuvsi prechodne utociste ve Frankfurtu u me sestry, jsme se spolecne (s choti) vydali tradicnim emigrantskym smerem, tedy na zapad pres Velkou Antlantickou Louzi, abychom se usidlili mezi dvemi louzemi mensimi, zvanymi honosne Velka jezera. Par mil vychodne od Lansingu, ve state Michigan, nalezli jsme pak svuj novy domov v mestecku zvanem Okemos, tradicni to zemi indianskeho kmene Chippewa. Jak rika ma moudra a cynicka teta, jmena ulic, mest ci kraju se zpravidla vybiraji podle v minulosti zniceneho prirodniho ukazu, vyhubenemu zvirecimu ci rostlinnemu druhu, pripadne podle vyvrazdeneho ci vyhnaneho naroda. Chippewove na rozdil od mnoha jinych kmenu meli to "stesti", ze jich prezil dostatecne velky pocet i do soucasnosti a proto mohou svuj kulturni odkaz nadale sirit nejen po internetu, ale i diky pojmenovavani vsech moznych ulic, jezer, mestecek a cehokoliv co lze zakreslit do mapy.
Ale to opet odbocuji od hlavniho tematu tohoto blogu, coz jak jiste neni tezke uhodnout je prave diky nedostatku bezeckych podnetu a zazitku z posledni doby. I kdyz, snad to uz tentokrat preci jen bude lepsi, jak ostatne naznacuje uz i samotny titulek tohoto prispevku, nebot Amerika je behani zeme zaslibena, a muj pasek u jeansu se uz i na druhe dirce zacina povazlive napinat. Kupodivu pocasi je zatim milosrdne, teploty jsou prumerne kolem 3-5 stupnu nad nulou, tedy v behacim pasmu i kdyz je docela sychravo. Brzy se to ale nejspise zvrtne a uhodi mrazy doslova jako v Rusku, standartne jsou tu pry i dva mesice prumerne na -15 az -20 pres den, s obcasnymi excesy arktickeho typu. No uvidime.
Pracuji v campusu na mistni universite (MSU), beha tu skutecne kde kdo, od nas z labu si chodi i spousta lidi zabehat behem obeda, ale k tomu jsem se jeste neodhodlal. V okoli naseho domu jeste nemam zadne cesticky prilis prozkoumane, ale v ramci naseho appartment komplexu (zvanem sektarsky "community") je mala telocvicna s velmi dobrym behacim pasem. Bohuzel je otevrena az od osmi hodin rano, pro ranni behy tedy prilis pozde, a vecer je pomerne vytizena diky mnoha ostatnim spoluobyvatelum. Nezbyde mi tedy jinak nez se osmelit a vyrazit klasicky, jako "za mlada" v Germanii bez ohledu na pocasi. Proto behu zdar !!! ... tragedum zvlast !!! (nebot pokud jsem jim uz nekdy prestal byt, pak urcite opet jsem ;-))
P.S. Dekuji vsem, kteri se mne v prubehu poslednich mesicu pokouseli kontaktovat, a je mi lito pokud jsem nekomu nedokazal vcas nebo dokonce vubec odpovedet, stehovani pres ocean je opravdu zazitek, ktery bych nepral ani souperi co me predbehne v cilove rovince.