Čekání na impuls

Bezecky se nachazim v jakesi zemi nikoho. Stale o behani premyslim, stale ve skrytu touzim po dalsim a dalsim, vymyslim a spekuluji o vsech moznych a nemoznych planech ... o zavodech, vyletnich bezich, marathonech nebo "adventure ultras", ale kdyz pak rano vstanu, obuju se a vyrazim, ma moje behani jakousi horkou pachut. Ta-tam je lehkost z predchoziho roku, schopnost vnimat prirodu kolem sebe, rodici se den, nebo mit proste jen radost z toho jak dokonale telo pri behu funguje ... protoze bezici telo je skutecne dokonaly stroj, at uz je konec koncu Vase rychlost jakakoliv.
Dlouho jsem se tady nedokazal chytnout, neni tu v nejblizsim okoli prilis mnoho bezeckych stezek, tak jsem to pres zimu zkousel na behatku, ale to je po chvili opravdu pekny opruz. Az s jarem jsem si nasel svuj chodnickovy 5 milovy okruh. Tu cetu mam docela rad, ale asi mi porad jeste neprirostla k srdci tolik jako lesni stezky kolem Steinrodsee v Nemecku. Tady vlastne porad bezite podel silnice, kde vice ci mene huci auta ... takovy "cursus industrialis". Asi mi i chybi mekky podklad, tapkat po betonu nebo po jehlici je velky rozdil, fyzicky a na konec i psychicky. Bohuzel na dohled (dobeh) zadne vyznamnejsi lesni nebo parkove stezky nejsou. Samozrejme muzu po americku sednout do auta, popojet 10 minut a budu mit na vyber hned nekolik parku ci mensich prirodnich rezervaci. Ale to je pro kazde rano nerealne.
Po dvou opravdu tezkych tydne (pracovne) se ted preci jen snazim krotit a byt bezecky disciplinovanejsi. S rannim vstavanim je to stale pochybne, ale uz dvakrat jsem si ranni absenci dokazal vynahradit v podvecer, az jsem tim sam sebe prekvapil. V pondeli navecer, kdy jsem to cekal ze vseho nejmene, jsme s Alexem dali solidnich 10km (6m). Utery rano jsem se nezvedl, ale ve stredu uz ano ... opet za 5 a 1/2. Ctvrtek opet rano nic, vzbudil jsem se vcas, pomerne i cerstvy, ale najednou mi prislo naprosto absurdni jit ven. Nejaky psychicky blok, nechut ... nevim co ... proste to neslo. Ale navecer jsem uz byl od sesti jak na trni abychom dorazili domu rozumne a jeste jsem to mohl jit zkusit. Byl z toho sice na zacatku trochu ukopteny, ale ke konci jiz velmi klidny a pomerne rychly beh s merenymi 5 milemi za 40:18 ... ale i tak, uprimne nemuzu napsat "ze si to uzivam".
Nevim co je potreba zmenit, jestli to vubec souvisi s behem samotnym, nebo jestli jsou moje bezecke stavy jen reliktem jinych externich vlivu (prace, zivotosprava, nove prostredi ...), ale pri soucasnem statutu quo je moje behani ponekud urputnym zapolenim ze dne na den, bez nejake jasne vize ci konceptu. Ale kdo vi, co bude vecer, nebo zitra ...

Jde to, ale dre to ...

Minuly tyden byl ve znameni trapeni, ale preci jen to nedopadlo tak strasne. Behem pracovnich dnu jsem dokazal vstat jen dvakrat, abych si pokazde obkrouzil svuj tradicni okruh. To by bylo dohromady 11 mil, tedy nic moc. Kdyz rano nedokazu vstat, cely den me to mrzi a zavidim vsem bezcum ktere potkavam na ulici. Vsechno zachranil az vikend, kdy jsem v sobotu vyrazil sice smerem na svuji trdicni trat, ale misto po Kinawe jsem to vzal zadem lesikem za skolu. Prvni pulka stezky je jiz dlouho nesekana trava do pulky lytek, pak se to porad staci doleva-doprava, pres lavku pres potok, nez me to vynese na louku za skolou. Ta je posekana dokonale, bezi se jako po mechu, coz je prijemne na doslap, ale zase o to vice se clovek nadre. Tady pak kopiruju severni lem one louky, snazim se drzet metr od kraje, je tam spousta malych zakouti, vybehu a sebehu, proste paradni kros, ktery jednomilovou trasu natahne na dvojnasobek. Vyvede mne to na rohu Kinawa a Dobie a pak uz pokracuju tradicne. Je to prijemne spestreni, ale jde to tudy jen pokud je hezke pocasi a aspon nekolik dni neprsi, jinak jsou louky i lesik podmacene a clovek bezi bazinami. Za sobotu jsem si tedy pripsal hezkych sest mil v solidnim case tesne pod 50 minut, bez nejakeho sileneho zniceni.
O nedelnim behu jsem si nedelal prilis velke iluze, zvlaste co nam prisla pozvanka na rozlucku jednech portugalskych pratel, kteri dnes odjizdi natrvalo do Miami. V duchu jizanske tradice zacinala party az v pul jedenacte vecer, ale kdyz dorazime pozdeji, nic se pry nedeje. ... a opravdu nedelo ... prisli jsme pet minut pred jedenactou a krome hostitelu jsme tam byli prvni (!!), ostatni (vetsina samozrejme "latinos") se trousili az do jedne. My, jako nudni "severoevropane" jsme samozrejme odchazeli opet mezi prvnimi kolem druhe, cehoz nasledkem jsem se rano probral az pred jedenactou.
Vyhled z okna nevestil zadne skvele bezecke pocasi, na nebi ani mracek, urcite uz je dobrych petadvacet. Hryzalo me ale svedomi a preci jen jsem vyrazil, odhodlan dat tri plne okruhy, dotahnout to na 15 mil.
Snazil jsem se opravdu krotit, bezet v konstantnim rytmu, zkratil jsem krok, abych se neunavil a hlidal jsem si dech, abych to neprehnal. Taky jsem se dopredu solidne napil, aby ze mne nebyla treska jako minule. Na nebi se preci jen zacali objevovat drobne oblacky a trosku foukal vitr, coz prijemne ochazovalo. Prvni okruh jsem dal kupodivu za 40:17, coz bylo vyrazne rychleji nez sem si predsevzal, ale pritom mi to prislo jako velmi pohodove a udrzitelne tempo. Jeste chvili jsem vydrzel stejne az teprve na sedme mili ktera vede po Dobie road a jsou na ni tri male kopecky (celkove prevyseni cca 25 metru) me trochu srazila. Uz to neslo tak zlehka, kdyz jsem chtel jsem chtel udrzet konstantni tempo. Trik je v tom ze jakakoliv terenni vlna zbrzdi, chci-li udrzet stejny vykon a nezacit funet, ale kdyz se vyhoupnu na "vrchol" trva mi to mnohem dele nez obnovim svoji puvodni rychlost. Za cerstva je to jen par kroku, po hodine behu je to 10-20 vterin. A tak oproti prvnimu okruhu jsem se zpomalil o cca 10-15 s/km. Devata mile sla z tuha, ale jeste to nebyla zadna katastrofa. Tesne pred koncem druheho okruhu na mne cekala D. s obcerstvenim. Zastavil jsem se na par vterin, napil se a chtel pokracovat dal, ale dostal jsem krece do zaludku az jsem myslel ze se pozvracim. Vlacel jsem se jen co noha nohu mine asi pul kilometru, nez jsem ty dva dousky vody rozchodil. Druhe kolo bylo za 42:50, ale jeste to vypadalo OK ... tedy jeste po par prvnich metrech tretiho okruhu, ktery jsem byl znovu odhodlan dobehnout cely. Ale pak jako kdyz utne, prebyham pres postrani silnici, tedy maly hup z chodnicku dolu, pak maly hup zase na chodnicek nahoru ... ale puvodni rychlost uz ne a ne obnovit. A takhle me srazi kazda dalsi nerovnost, vzdy o krapitek zpomaluji ... zrychlit uz nejde, ale mam pocit ze se jeste udrzim. Po jedenacti milich opet ceka D. s vodou, tentokrat to piti neni tak hrozne, ale ja se plouzim jako stin. Jenom houknu at priste pocka na konci Dobie Rd., dochazi mi ze uz to o moc dal nepujde. Potreti prichazeji ty drobne kopce, uz to neni tak svezi jako porve, ani tak odhodlane jako pri druhem prubehu, uz to je jen naprosto odevzdane plouzeni, jen at uz to skonci. Rychlost pada nekam k 8:00/km, je jasne ze to budu muset zapichnout. Premlouvam se az na konec Dobie Rd., tady to bude 12.5 mil, tedy 20km, aspon to je takove kulate. Jeste me to laka protahnout to na pulmarathon, ale nohy se sotva pletou a kdyz znovu potkam D., tak se samy uplne zastavi. Ani kdybych chtel, tak se uz dal nehnou ...
... a nehly se ani v pondeli rano, kdyz jsem si chvilku delal iluze, ze by mi male relaxacni probehnuti udelalo dobre.

Zadna velka slava ...

V nedeli jsem sice zabehl nejdelsi beh poslednich osmi mesicu, ale celkove stal minuly tyden za starou belu. Jeste ve ctvrtek jsem pridal dalsi 5-a-pul milovy ctverecek, ale az do nedele to bylo to jedine na co jsem se zmohl. Dokonce jsem propasl i oba karatisticke treninky, a to me taky fakt dost mrzi. Trosku jsem si spravil chut az v nedeli kdy jsem se vydal behat s odhodlanim dat konecne "neco delsiho".
Den predtim jsme meli mistni cesko-slovenske setkani, ktere se pro velky uspech protahlo az asi do pul ctvrte do rana, a tak jsem vybehl (hned po probuzeni) par minut po poledni. Slunce takrka v nadhlavniku, na nebi ani mracek, teplota tesne pod tricet ... no neberte to !!! ... proste idealni podminky na lamani vytrvalostnich rekordu.
Prvni dve mile docela sly, ale pak se mi zacal lepit jazyk na patro. Po peti milich to lepit prestalo, protoze uz to skoro uplne vsechno vyschlo. Bylo vedro, prvni okruh jsem se potil, jako doga, druhy okruh uz jsem byl jak susena treska, ze mi uschnul i do te doby durch promoceny satek na hlave, a pokracovat jeste chvili, doschlo by mi snad i tricko.
Nemam ten svuj bezecky ctverecek nijak presne zmereny, ale podle google mapy i mereno na tachometru u auta je to skoro presne 5 mil. Prvni okruh jsme dal za 41 a nejake male drobne, druhy byl kolem 43:50. S cestou od domu to bylo dohromady za 1:28 a nejaky vterinky. Svuj tydeni milovy ucet jsem vytahl na pomerne potupnych 19mil. Pripadal jsem si navic jak jiz drive zminovana treska prejeta jeste ke vsemu parnim valcem. Ze bych se po tomto behu citil nejak obzvlaste psychicky, natoz fyzicky povznesen se zrovna rici neda. Snad vsak i tento trenink prispeje k tomu, ze v pristim zavode na misto 173.mista budu moci atakovat treba i pozici cislo 171.

Ctyri body misto peti-a-pul

Padajice hlady, dostali jsme se vcera domu az kolem desate vecer. Svete div se, z nejakeho nahleho a zvrhleho popudu jsme oba dostali chut na topinky. Tak proc ne, rozpalit olej na panvi, hodit na to par kousku chleba, k tomu udelame salat, sklenku vina a bude dobre ! ... a bylo !! ... a ani kdyz jsem kolem jedenacte do sebe nasoukal posledni promastenku a zakousl to poctivym kusem ovciho syra, nepojal jsem podezreni ze by nemuselo jit zas az o tak dramaticky inteligentni gastronomicky pocin, zvlaste ve vztahu k ranim planum jit opet konecne behat.
Tropicka vedra, kdy u nas bylo az 35 stupnu konecne trochu polevuji, presto uz kolem seste rano bylo solidnich 18 stupnu a rychle to stoupalo. Citil jsem se dobre odpocinut, tak tedy proc konecne nevyrazit. Oblekani i obouvani slo pomerne hladce, od bytu ze schodu jeste take. Ale uz prvni kroky po parkovisti nevestily nic dobreho. Vlhko jako ve skleniku, a bricho jakoby narvane kamenim me stahuje dolu, div si do nej nekopu pri behu koleny. Ale co !! Budu drsny, a ubehnu vsechno poctive dle planu, prekonam se a tim se posilim dvojnasob, moralne i fyzicky. Po pul mili mne me nadseni opousti a premyslim o tom ze bych se jeste mohl vratit domu. Uz-uz se obracim, ale najednou proti mne bezec, je to od pohledu znama Korejska tvar stredniho veku. Kdyz je zima, behava kazde druhe rano v dzinach (!!!), dnes ma kanarkove zlute trenyrky. Tak to tedy ne, pred nim se prece nemuzu dat potupne na ustup. Drzim smer, kdyz se mijime, pozdravime se a rychle se vzajemne vzdalujem. Kdyz uz je jasne ze i kdyby se otocil tak uz nepozna jestli jsem zpomalil, tak zpomalim. Topinky se zacinaji nebezpecne prevracet. Kdyz vydrzim jeste minutku, Korejec zabehne a ja se budu moci domu vratit "se cti". Jenze pak vychazeji ze zatacky zname chodecke tvare. Seniorsky par, on svizne kraci, ona obcas pomalinku kluse. Potkavam je kazde rano na tom samem miste, bez ohledu na to jestli vstanu o par minut drive nebo pozdeji. Museji mit se mnou synchronizovaneho budika. Uz z dalky se zdravime ... muj usmev je ale spise krecovity, pred nimi otocit take nemohu. Mijime se na prvni mili. V duchu si pripisuji prvni bod tohoto tydne ... hmm, uz jich tam melo byt jedenact. Tak to tedy ne, jeste to preci jen zkusim. Zacinajimi tezknout nohy ... ale na konci Kinawa Road odhodlane zahybam na Dobie Road, nejak to zlomim ... nejsem prece maslo dvojka. Po dalsi pul mili se mi chce zvracet. Mam posledni moznost zahnout nekam do lesa, dal uz budou domky na obou stranach. Krkam nahlas do rytmu behu, treba to jeste prejde. Nejhorsi krize je kdyz probiham kolem luteranskeho kostela. Protestanti jsou mi obecne sympaticni, prece jim to tu nepobleju !! ... pomyslim si tajne v duchu ... a presne v ten moment jako mavnutim proutku zazivaci potize mizi. Chytam druhy dech, dokonce viditelne zrychlim. Dostavam se pln optimismu do pulky trati na rohu Dobie a Hamilton, odtud to je povetsinou mirne z kopce, tak to uz pujde, uz mam vyhrano. Teprve ted vnimam, ze jsem uplne durch propoceny, kdyz slunce vyklouzne z pod hustych sedych mraku pripadam si jako na grilu. Uz bude dobre pres dvacet. Po trech milich se topinky rozhodli zkusit to jinudy, kdyz to neslo horem, urcite jsou i jine cesty ... kudy se prodrat na svet. Zachvacuje mne panika, cim pobezim rychleji, tim drive budu doma, ale ty otresy nedelaji dobre mym strevum. Pobezim-li pomalu, ... no radsi na to ani nemyslim a prohlizim si vsechny krasne domky v okoli, projizdejici automobily a pubertaky co znudene cekaji na svuj skolni autobus. Dobiham na roh Hamilton a Okemos, nadeje je stridana zoufalstvim, vsechny pocity obvykle spojene s rannim behem se zuzili do kalkulace realneho rizika. Dobiham na ctvrtou mili, domu je to jeste jedna a pul, tedy skoro 15 minut ... kdyz probiham malym parcikem u reky prichazi necekana spasa ... jsou tu piskoviste ... prolejzacky, houpacku pro deti ... a zaplat Panbuh ... uhledny domecek s cistymi a plne vybavenymi socialnimi zarizenimi, asi pro podobne zoufalce. Dal to neni treba jiz naturalisticky rozmazavat ... a tedy jen pro poradek dodam, ze me v tom parku pokousali za trest jeste komari, a ze mi nohy ztuhly tak, ze uz jsem to nerozebehl a musel dojit domu pesky. I kdyz jsem tenhle prispevek zacal psat jeste nez jsem si precetl Trageduv posledni prispevek, myslim, ze se hodi jako doklad ze se stale jeste ze vsech tragedu nestali chrti nebo tucnaci.