První ultra - cesta do Pekla (2.díl)

Do Lansingu jsem se vracel jako jehovista ze Strahova - nabit manou, pln odhodlani a pocitu ze jsem zazil neco vetsiho nez jsem ja sam, a ze je mym poslanim konvertovat ostatni. Jenze misto do nebe, jsem ja sve pratele lakal do Pekla. Nevim jestli pozvani do tymu ze zdvorilosti nedokazali odmitnout, nebo jestli je na cele akci preci jen neco zvrhleho pritahovalo. V kazdem pripade jsem ale ziskal povereni zaregistrovat a zastupovat nas cesko-slovensky tym jako kapitan.

Lec kolektivni ceskoslovenske bahneni nam ocividne nebylo souzeno. Mel jsem to vedet. Dodnes mne mrzi jak jsem vsechny zblbnul, jen abych jim druhy den oznamil, ze se do Pekla nepojede.  Problem byl, ze 100km stafeta je zdaleka nejoblibenejsi a nejvyhlasenejsi zavod siroko daleko, a poptavka prevysuje nabidku. Proto se uz v breznu (!!!) kona mensi zavod uprostred zamrzlych bazin, kdy kapitani jednotlivych tymu (obvykle asi 500-600) maji casovy limit aby probehli danou trati a vlozili svoji prihlasku do osudi z nejz se ten samy den losuje stastnych 350-370 tymu, ktere se v zari budou moci zucastnit. Vzpomenout si v srpnu, ze my bychom tedy taky jako milostive racili bezet ... skoda mluvit. Nekterym se asi dosti ulevilo, ale ja to nesl opravdu spatne ...

... moje duse ocividne zustala nekde v Pekle. Jestli jsem ji ztratil v blate jako spatne zavazanou botu, nebo se odplavila koupeli v proklete rece Styx, ci jsem ji po carech ztracel prodiranim se ostnatym krovim se uz nedozvim. Jiste vsak bylo, ze se do Pekla musim vratim, i kdybych mel bezet sam ... v solo zavodech stale misto bylo. Temer bez rozmysleni jsem poslal a zaplatil svou registraci. Dostal jsem potvrzeni o jejim prijeti a bylo mi prideleno startovni cislo ... a pak to na mne padlo ... za mesic me ceka padesat kilaku brutalnim terenem. Neni to sice o moc delsi nez Bayshore marathon, ale tam nebylo treba startovat za tmy, aby byl clovek v cili jeste za svetla, ani jsme si nemuseli chystat po trati "dropbagy" s nahradnima botama, protoze kdyz ty prvni nenechame v bazinach tak jsou stejne tak akorat zrale na cisteni parni strikackou. Proste mi doslo, ze jsem se prihlasil na ultra, na neco, o cemz jsem byl cely dosavadni zivot presvedcen ze mne mine. Vzpomnel jsem si na konverzace (po ICQ) se Svatou Sedlackem a na jeho reportaze z Moravskeho Sadomasochistickeho behu, ci jak se to jmenovalo. Myslim, ze uz tehdy mi prorokoval, ze to je proste "jen dalsi krok" po tom marathonu ... a myslim, ze jsem byl tehdy zdvorily, ale v duchu si rikal ... "no tos teda pekne ujel, proc bych to delal?" ... ale pak jsem se zatajenym dechem sledoval livestream z brnenskeho indoor ultra  kdy Tony Mangan zabehl svetovy rekord na 48 hodin, kdy Dan Oralek na zacatku vedl ale pak odstoupil po sto kilometrech pro zraneni, a kdy nekolik kovanych aerobnich tragedu se prihlasilo na 6ti hodinovy zavod ... a strasne si to libovali, a navic se jeste dostali na bednu s velmi soldinimi vykony ... a ja jim tak strasne moc zavidel. Prijal jsem proto pokorne svuj mucednicky udel s vedomim, ze v bazinach neslavne pojdu, neveda, ze presne tohle pritahne a donuti se zaregistrovat i meho kolegu a kamarada Mika F. Byli jsme razem dva a kryli si zada, pro pripad ze by jeden z nas umiral, druhy doruci posledni slova nastavajici vdove.

Z meho pohledu byl Mike bezec par excellence. I kdyz se prohlasoval za "hobby joggera" tak svuj prvni marathon dal za 2:48, a to byl presvedcen ze to totalne prokaucoval. V druhem bezel uz jen za 3:11, protoze si na 10.kilometru vyvrkl kotnik, nebo co, a musel do cile potupne dopajdat. Pak uz nikde moc nezavodil, pro otce od 3 deti s zenou v domacnosti bylo startovne vetsinou prilis. Jako profesor fyziky na stredne velke univerzite povazoval svuj zivot za nudne predvidatelny, a tedy moznost zahynout v bazinach, byt rozsapan medvedem, zmrznout v snehove bouri, ci zemrit dehrydratovan v pousti pro nej vzdy znela jako lakava alternativa. Jen nemel s kym sdilet svuj tragicky osud, a umrit v osameni nebyl ten spravny adrenalin. Vsak jsme spolu pozdeji vynalezali "extremni geocaching", ale o tom snad nekdy jindy.

Do Pekla jsme se vydali spolu, a i kdyz ve mne byla mala dusicka, samozrejme jsem predstiral ze "ja  - nebojim se vlka nic". Start byl tehdy tusim asi v 6:15, coz by znamenalo z Lansingu vyrazet nekdy kolem treti rano. Misto toho jsme volili spartanske kempovani na Ranchi u Pekelneho Potoka, zhruba tri mile od startu. Na testoviny jsme zasli primo v Pekle do harleyarske putiky, netreba zduraznit, ze jsme svou vyzazi ponekud vybocovali. Dve tri piva pro nezbytny "carboloading", a pak spat ... i kdyz znate to ... nervozou oci nezamhourite, stale si v duchu prehravate ty nejcernejsi scenare, pocitate nabehane kilometry za posledni mesice, a protoze se jich nikdy nezda dost, tak mate chut to akorat zabalit. A doho Majk stale fantaziruje jestli myslim, ze umreme na dehydrataci, ci se utopime v bahne, nebo se priklanim k variante ze pojdeme az doma na malarii ... a nebo to lepsi, jestli nas nerozsapou vlci behem noci jeste pred startem, ci nas neprijde rozsekat sekyrou ten rancher co nas nechal tady taborit ... "videl jsi jak se na nas divne dival ?!".

Usinam az nekdy po pulnoci, vrtim se a kazdou chvili probouzim. Je mi zima. Budik ve 4:15 povazuji za vysvobozeni. Prevliknout, neco do zaludku, prekontrolovat oba dropbagy, najit cislo ... kde je proboha zase to cislo!!! ... na velkou ... pak vycurat ... a jeste jednou na velkou, a pak uz to snad je vsechno a vyrazime autem do tmy. Zprvu to vypada, ze Peklo spi. Zdani ale klame a ze vsech odbocek se postupne pripojuji dalsi a dalsi auta az si to v huste kolone pomalu sineme na parkoviste u Pulmesicniho jezera, kde je start. Krve by se ve mne nedorezal ... mam strach, ze jsem to tentokrat fakt prehnal.

(pokracovani priste)

Prvni ultra - cesta do Pekla

Behat sem zacal v sestnacti kvuli holkam. Myslel jsem si, ze budu zajimavejsi a pritazlivejsi a proste po mne poletej. Ze jsem v te dobe kouril dva balicky Camelek jsem prilis neresil ... tedy az do konce prvniho intervaloveho treninku, kdy jsem vysel ze sprch na parkoviste a majestatne si zapalil ... ale to uz odbocuju. Kratce na to jsem v New Yorku videl nazivo slavny mistni marathon a uminil i, ze kdyz ONI mohou, tak JA taky. Dalsich temer deset let byl marathon mou bilou velrybou, kvuli ktere jsem si dvakrat temer pretrhal achylovku, mnohonasobnekrat proslapal klenbu na svych plochych nohach, trpel jako zvire pri zanicenych kycelnich kloubech a nechal ze sebe delat idiota kdejakym zlomyslnym ortopedem. Svuj sen jsem si vzit nenechal, z casti i proto, ze jsem si byl jist ze na svete jsou jeste vetsi blazni, protoze jim prijde marathon prilis kratky. Byl jsem presvedcen, ze ja jsem ale "normalni", ze "tohle" se mne stat nemuze. A cas sel dal. Svuj sen jsem si splnil v lete roku 2005 ve Fuessenu v Nemecku a s klidnou dusi pote na prelomu roku presidlil do Michiganu. Pri kazdem presunu to chvilku trva nez se clovek usadi, nez najde nove bezecke cesty a cesticky a nez si najde svuj oblibeny bezecky obchod. Playmakers v Okemosu se pro nadsence jako ja zdal rajem na zemi. Ted vim, ze to byla spise dablova chyse. 

Playmakers zili nejen prodavanim bot a ostatnich bezeckych serepeticek, ale hlavne organizovanim, povzbuzovanim a propagaci obrovske mistni bezecke komunity. Dukazem cehoz byly spolecne treninkove behy, lekarske poradny zdarma a cely kout obchodu (mimo jine velky jako solidni ceska samoska) venovany jen vyveskam a letakum propagujici nejblizsi behy. A ze jich bylo! Naprosta vetsina 5K, vyrazne mene 10K, tu tam pulmarathon ... a pak taky mala karticka velikosti pohledu se strasne zablacenyma lidma plazicima se po pas v bazinach s napisem "Dances with Dirt - Hell, Michigan", tedy "Tance s blatem - Peklo, Michigan". V nabidce byly solo zavody na 50km a 50mil (=80km) a tymova stafeta na 100km. Nevericne jsem zakroutil hlavou, vzal si letak s informacemi o 5K silnicnim zavode pristi sobotu v Lansingu a vyrazil z obchodu ven ... jen abych u auta postaval jako kdyz mi ukradli vsechny hracky, a stridave odmykal a zamykal ... a pak jsem se zase otocil a dosel zpatky do Playmakers pro tu karticku se spinavymi lidmi co stastne tanci v blate.

Onen vikend jsem zabehl svuj prvni zavod na americke pude, celych 5km v case kolem 24:55, a karticku se zavodem v Pekle uspesne zalozil, ze jsem ji uz ani najit nemohl. Z hlavy jsem to seminko vsak jiz dostat nedokazal. Nastesti mne krotila neduvera (opodstatnena) v mou vlastni vykonost ... padesat kilaku, no to me pos..., co bych tam asi jako delal!

Zbytek roku 2006 jsem ale jen popobehaval, valcil s lenosti, s disciplinou, s motivaci. Az tesne pred Vanoci jsem se "ustanovil" ze behani fakt je muj zivot, a jestli neni tak fakt chci aby jim bylo, a jestli to nepomuze, tak teda fakt nevim, ale kazdopadne nejlepsi bude fakt teda vyrazit ven ... a tak jsem teda fakt ven vyrazil a 2007 byl fakt skvely rok, jak je ostatne pomerne dobre dokumentovano v tomto blogu. Zlepseni na sebe nenechala dlouho cekat, osobaky padaly na vsech distancich a i pres blizici se osobne-profesni boure byla zavrsena paradnim Bayshore marathonem, kdy jsem si omylem popletl rychlost a bezel prvni pulku tempem na 3:15, i kdyz jsem se snazil cilit na 3:59. Chybu jsem si uvedomil na 22.kilometru ale byl jsem z toho tak paf, ze jsem to tempo drzel dal jeste asi pul hodiny. Teprve pak jsem zacal tuhnout, ale rozhodl jsem se s tim nic nedelat, neb jsem byl tak strasne napred proti planum, ze jsem vubec nevedel ktera bije. Dorazil jsem za 3:31 a nejake drobne a citil jsem se jako bych to cele vyhral.

Euforie vsak netrvala dlouho a nedobra doba uhodila, jejimz dusledkem byl i hiatus tohoto blogu v puli rozepsane reportaze. Leto bylo prazdne ... dusevne, bezecky, bez cile ci inspirace. Az jednou jsem se probiral nejakymi starymi papiry, byla to takova ta hromadka, kterou mi obcas pripravi moje milovana zena s laskyplnym vzkazem "Budto si to roztridis, nebo to poleti do popelnice!" ... kde se najednou objevila ona karticka s lidmi tancicimi v blate. A z lehce doutnajiciho uhliku opet vyslehl plamen.

Ukazalo se, z Okemosu do Pekla to ani neni tak daleko, a ze zavod je uz za sest tydnu v zari, ale pred tim jsou jeste dva "treninkove behy" aby se clovek seznamil s trati. Take jsem se dozvedel, ze hlavni udalosti je 100km stafeta 5 clenych tymu, kdy kazdy clen bezi tri etapy s romantickymi nazvy jako "Probuzeni", "Uprk", "To nasere", "Kde je kurva ten most", "Hloupy jezero", "Zavrat", "Ocistec" nebo "Lepsi uz to nebude". Ty ultracvoci  co to pobezi sami mne fakt jeste nezajimali. Proste jsem se chtel vykoupat v blate, dat si v "rece smrti" kajakarskou vlozku bez kajaku a to vsechno sdilet se sobe podobnyma blaznama. Zacal jsem sondovat v nasi cesko-slovenske komunite, kde se mi drive podarilo premluvit ctyri lidi na jeden mistni petikilak, doufaje, ze i bez pravidelneho bezeckeho treninku bude pro ne vyhlidka dne stravenem v bazinach s prumerem 20km na osobu stejne lakava jako pro mne.
Mezitim jsem si "odbehl" do Pekla na jeden treninkovy beh. Na programu byly tehdy tri klasiky: "To nasere!", "Strypterska tyc" a oblibena "Styx - reka smrti", kde se vybiha (plazi po ctyrech) z reky primo v Pekle u male prehradky za harleyarskou hospodou. Seslo se nas tehdy asi 150, lide vsech tvaru a barev, boty od klasickych silnicnich maratonek az po zavodni krosy, nekdo camel bag, nekdo lahvicku na ruce nebo na pasu kolem pasu. Za pul hodiny, uprostred nejtezsich bazin z etapy “To nasere” jsme byli jeden od druheho k nerozeznani. Stezka zprvu vypada nenapadne, trochu zarostla travou, zda se byt lehce podmacena, ale nez udelate deset kroku, jse v tom po kolena, pak po stehna a vertikalne handikepovani jedinci i po pas, a beda tomu kdo si nezavazal dobre boty … i kdyz podle rady organizatoru v pripade ztraty staci jen zasatrat pod sebou a najit si jinou, treba z lonska. Etapa obsahuje take asi sest brodu, opet nekdy po kotniky, jindy po pas. Kdyz se clovek dostatecne promaci a obali blatem, nasleduje “Strypterska tyc”, coz je sice sucha etapa, ale jeji casti jsou prasne prudke sebehy a prikra stoupani, z nichz to nejhorsi vede k pomerne intimnimu seznameni s mistnim pudnim fondem, neb je nutne se splhat po ctyrech s obcasnymi zpetnymi skluzy po brise, presne jak predvadeji slecny u tyci v hambatych barech. Jak dopadne zmaceny a zablaceny bezec, co se nekolikrat vyvali v prachu a listi, musi vedet kazdy kdo aspon jednou obaloval rizky. Pruvod strasidel to ale nezastavi a jak jen to jde kvapi vstrici dalsim nastraham zradne trati. Dalsi brody uz nikoho neprekvapi, a tech par jedincu co se drive jeste snazili ruzne bahnite useky obyhat pres ostruzini a skrz sipkove kere rezignuje a straduje si to bez odporu napric dalsim pulkilometrovym bazinatym usekem. Na jeho konci faborky zahybaji do reky, samozrejme proti proudu. Jeste 400 metru a budem radi, ze jsme zpatky v Pekle.

Posledni vodni usek. Voda je jeste jenom po kolena. Kajakarska vlozka bez kajaku teprve prijde.

 Ti nezkuseni nasazuji k mohutnemu finisi, aby po par desitkach metru zapadli po pas do dalsi tunky, nebo se rovnou rozplacli o nejakou potopenou kladu. Na brehu se uz srocuje dav tech drive dobehnuvsich ci nahodne kolemjdoucich, a nedej Boze aby se nekdo z tech “dole” pokusil vylezt na breh a zkratit si to do cile po trave. Jeste zbyva probrodit se pod mostem kde je hov** videt, a pak posledni tunka. V okamziku kdy mi je voda po krk potkavam kladu ve vysce oci. Dalo by se to i prelezt, ale uz na to nemam silu a volim cestu ponoru. Kdyz vylezam na breh, tricko, trenky i boty zase zari cistotou, a mne je jasne, ze muj bezecky zivot uz nikdy nebude jako driv.

(fotky a pokracovani priste)      

Život po životě

Myslenku obnovit svuj blog se mi darilo uspesne zahanet jiz vice jak rok. Preci jen jsem se jednou rozhodl otocit zady a neohlizet se at se stane co se stane. I kdyz vlastne nebyl duvod ... a nebo mozna vsechno bylo "duvod". Dnes jsem tento svuj boj prohral. Pro ty, kteri sem zavitaji jen tak nahodou, asi tento prispevek nebude davat moc smyl. Tem nekolika svych ctenarum z minulosti se nezbyva nez omluvit a doufat, ze pochopi nebo prominou ...

... je tezke psat zpetne o tom co se pred ctyrmi roky stalo ... urcite to bylo vice veci najednou. Po Bayshore marathonu jsem se jeste par dni vezl na vlne euforie z (pro mne) necekaneho vysledku, ale stacilo par dnu, a svet se (nejen) bloggersky zhroutil. Zadna hmatatelna katastrofa v zivote, i kdyz profesni i soukrome boure nasledovaly jedna za druhou, ale proste pocit obrovskeho prazdna, kdyz clovek po letech konecne vystoupa na ten svuj vysneny vrchol ... a najendou co ? ... priznam, ze pocit izolace a odcizeni od zbytku sveta, od pratel a kamaradu ... pres tu velkou louzi ... je to obrovska dalka ... a kdyz jsem si pral nejvice sdilet svou radost s ostatnimi, uvedomil jsem si, jak strasne daleko jsem, ze vetsinu svych internetovych pratel nikdy v zivote nepotkam ... a ze jim najednou ani nemam co rici ... a pak uz jen prazdno. Pozdeji vse preci jen pominulo, ale uz nebylo kam se vratit.

Radost z meho behani se vytratila, avsak bez nej byl zivot jen horsi. Jako si kazdy fetak jednou uvedomi ze drogy nejsou jeho vlastni volbou pro radost, ale nutnost k preziti, ani ja jsem bez behani nedokazal zit ... jen uz nebylo o cem blogovat.

Zkratim ten trpky pribeh, protoze se nevracim abych se souzil minulosti. Behani se nestalo mym zivotnim stylem, ale mym zivotem ... bolestmi i radosti, usmevy i slzami, pychou i skromnosti, vzestupem i padem.

Mozna jsem jiny clovek nez jsem byl pred ctyrmi lety, urcite jsem vsak jiny bezec. Ne, nepodarilo se mi dostat mezi maratonskou elitu, ani jsem nikdy nestal na bedne se slzami v ocich pri teskne znejici hymne "Kde domov muj" ... a silnicni marathon jsem od Bayshoru bezel uz jenom jedou. Namisto toho, vetsinou startuji za tmy s celovkou v poli dvou set ci tri set podobnych blaznu, a kdyz protinam cilovou pasku na hodinach sviti cas zacinajici trinactkou. Zivotem stal se mi ultramarathon, osamele hodiny v pousti, nahodna setkani na vrcholcich hor, synchronizovane zvraceni s cizinci po boku, po stehna v blate ci ve snehu, vzduch bez kysliku a neustale pochyby kam az me nohy tentokrat donesou.