Telegrafická zpráva

Po temer dvanactihodinovem boji Mrtvy muz udolan. Bezici stin v cili na 9. pozici ze 35 dokoncivsich. Deset bezcu na Mrtveho muze nestacilo. Vice koncem pristiho tydne. Dekuji vsem kdo drzeli palce.

Dluhy mrtvého muže

Vzbudil jsem se asi v pul sedme. Rano uplne obycejne. Na nebi ani naznak mraku, monzuny jiz davno v zapomneni. Pani D. s Oliskem jeste spi. Mam zizen. Snazim se vstat ... nebo spis shodit nohy z postele a doufat, ze ta paka mi pomuze vzprimit zada. Mechanicky to funguje, ale bolest je nesnesitelna. Ruce si obepnu kolem bricha abych svym svalum zakazal se napnout. Preci jen se zvedam ... zatate zuby.  Kontroluji tri jizvy mezi pupikem a podbriskem ... jsou suche, zatim dobry.

Behem snidane odrazim nabidky pani D., ze me odveze. Pripadam si jako ten nejpalicatejsi, nejzahorklejsi a nejnapruzenejsi debil, ale fakt je to pro me dulezity. Musim jit sam. Oblekam si ty smesny, uplne nemozny a strasne vytahany teplaky, jedine co na sebe dostanu. Jeste tak mit duchodky ... V sobotu se bezi prvni rocnik Deadmana, na ktereho jsem se pul roku pripravoval. Mel to byt muj vrchol. Patecni operace chronickeho zanetu slepeho streva se zdala probehnout v poradku. Nasledne zotaveni uz nikoliv. Chteli me znovu otevrit, ale mel jsem z prdele  kliku ... tedy kliku ... tvarove to vypadalo jinak ... ale bylo to presne to co chtel doktor videt. Byt s velkym spozdenim, po trech dnech byla streva opet pruchodna. V pondeli me pustili. V sobotu je Deadman. Dnes je streda 20.rijna, 2010.

Nemocnice je kilometr a pul od nas. Mam tam byt v pul desate. Vyrazim v osm tricet. Pesky. Dveste trista kroku zvladnu, musim si drzet bricho, kdyz ho pustim, urcite se mi vyvali vsechna streva na chodnik. Z hluboka dycham, jeste to zvladnu k ty znacce, tam si odpocinu. Podlamuji se mi kolena. Hulka by bodla. Radsi jdu dal. V 9:25 dorazim do cekarny, konecne si sednu. Krome me tam nikdo neni. Rozverna sestricka si me zmeri pohledem, ze pry vypadam mnohem lip. Samozrejme si me pamatuje blouznice s kyslikovou maskou pod sedativy. Ani ty teplaky pry nekazi pozitivni dojem. Za par minut jdu na radu. Doktor me vita jako ztraceneho syna, prohmatava bricho, kontroluje jizvy. Par vterin si me prohlizi jako bych byl jeho vrcholne dilo. Ocividne je spokojen. Vsima si, ze ja jeho nadseni nesdilim. Vi co mne trapi. Zhluboka se nadechne, vyznamne se na mne podiva a ...

Bolesti nekde napravo mezi pupikem a podbriskem me trapily uz nekolik mesicu. Nejvic samozrejme pri behani. Poprve jsme si myslel, ze je to proste z nejakyho blbyho jidla ... asi moc cesneku. Dalsi fakt velky zachvat jsem mel po nejake manualni drine. Hmm ... tak sem si proste namohl nejaky svaly. Pak to zase bylo dobry, jenze se bolesti vracely. Lonske Pajarito jsem si protrpel a po dobehu se skoro nemohl narovnat. K tomu zacly bolesti s curanim. Guglim, guglim, nevim sam, kam se vsude podivam. Diagnostikuji si mocove kameny a mirim k doktorovi. Vysetri mi kylu, prostatu a akutni slepak. Nic. Poslou me na cetecko. Vysledky budou za tyden. Jedu do prace.  Za dve hodiny mi vola sekretarka, ze me shaneji z nemocnice, abych se jim urcite co nejdrive ozval. Hrkne ve mne. Volam do nemocnice. Rikaji, ze uz maji vysledky, a ptaji se kdybych mohl prijit. Rikam, ze jsem flexibilni, kdy se JIM to hodi ? Co treba HNED ? Aha ... tak jsem to zrovna nemyslel, neco mam rozdelanyho, ale dobre budu tam za 20 minut. Kdyz vejdu do cekarny, ani se nestacim predstavit na recepci ... ptaji se jestli ja jsem ja. Potvrzuji, ja jsem ja. Volaji doktora ze uz jsem tady. Jsem centrem zavistive pozornosti vsech pritomnych cekajicich. Sestricka si evidentne vsimla jak jsem zbledl. Nakloni se ke mne a spitne "neboj, bude to dobry". ... no to me teda utesilo! Zahani mne do ordinace, zadne obligatni mereni vazeni, tlak, puls ... nestacim se ani usadit, je tu doktorka. Pta se mne kadenci hodnou nemeckeho kulometu jak se mam, jak me to boli, jestli omdlevam, mam krev ve stolici, v moci, krece v brise nebo snad tmu pred ocima ? ... je trochu vedle z toho, ze ji neumiram v naruci. A pak se to dozvim ... nasli mi kamen ve slepaku ... vsechno to je zaniceny, musim na operaci, nejlepe hned .... coze ? ... jak jako kamen ? ... vzdyt sem si ani nevzal pyzamo !! Posila me na chirurgii ... Doktor v mojim veku, vzhledem asiat. Anglictina perfektni. Uklidnuje mne. Musi to byt chronicky zanet, jinak bych uz asi umrel. Kamen se jmenuje "apendolit", a pry se to obcas stane. Mozna kousek zeleniny, pak se to ovapni ... roste to jako krapnik a kdyz je to dost velky udela to zanet. Muzu to mit klidne roky. Lepsi to uz nikdy nebude. Mozna se s tim doziju stovky, mozna mi to jednou rupne a pak 1:4 ze umru. Jsem uklidnen. Hlavne ze to neni nejaka rakovina. Doporucuje operaci, nemusim dnes, muzeme se dohodnout na terminu. ... no vyborne, to sem chtel slyset. A tak to vybalim, za tyden je v sobotu Deadman - padesat mil - tak co treba pristi pondeli, muze si na me pyzlat co bude chtit. Dve tri vteriny ticho. Zjevne jsem narazil. Rika, ze to ale takhle nemyslel, mozna by to bylo OK, ale kdyby ne, tak by se pocitala kazda minuta smerem na pohotovost. Po tom uvodnim soku kdy jsem si myslel ze kazdou vterinou umru je mi zdravi najednou ukradene ... drti mne ze je Deadman v kelu. Jenze doktor to nevzdava ... lovi kalendar a pocita ... dneska je ctvrtek, tako co zitra v patek , operace tak na desatou ... do dalsi soboty to budu mit ... jedna, dva ... ctyri, sest ... osm dni. Takze budu moci bezet. Ziram na nej jak liska do flasky. Zase par vterin ticho. Aby dodal svym slovum vahu, ujistuje mne ze me budou bolet jizvy, ale jestli se s tim dokazu popasovat, tak z jeho strany je pry vsechno v poradku. Neverim mu. Kalkuluji, ze jinou moznost nemam. Kdybych neumrel behem Deadmana na praskle slepe strevo zabila by mne pani D kvuli nezodpovednosti. Placnem si, jdu domu balit si kartacek a pyzamo ... az doma gugluju doktora. Ma japonske rodice a za sebou nekolik tur v Iraku kde velel polni nemocnici. Nachazim fotky. Je po lokte v krvi a nosi mu dalsi a dalsi rozmaslovany vojaky .. a ja na nej se slepym strevem ...

... vyznamne se na mne podiva a rika, ze budu oukej. Ted uz to pry pujde rychle. A kdy se mam zase ukazat na kontrolu ? ... uz nemusim, jen kdyby se to nejak zhorsilo. Oblikam si teplaky a vyrazim domu. Na cestu zpet mi staci o pet minut min ... a to je to do kopce. Ale co mam rici pani D.?

Nikdy, nikdy, nikdy a nikdy bych neveril jak rychle se clovek muze zotavit. V pondeli jsem sotva dosel od vratnice k autu, ve stredu mi trvalo skoro hodinu ujit jednu mili. Ctvrtek cely v predklonu, ale uz to se mnou sije, muzu vsude. V patek skoro jako by se nic nestalo, jen se nesmim z prudka ohybat. A vodu co jsem nasakl pri operaci ztracim rychlosti dve kila za den. Pani D. je nervozni. Vi, ze zitra bude sobota. Vidi, ze je mi cim dal lip. Zna mne, vi co pro mne Deadman znamena, vi, ze jsem uplne blbej. Rikam, ze bych hrozne moc chtel jet. Ze bych proste chtel bejt u toho. Ze se strasne rad aspon postavim nekam na obcerstvovacku. Vi, ze to bych zvladnul. Neprotestuje, souhlasne kyva, ale mlci. Neprotestuje ani kdyz mne nachyta, ze si balim troje boty a vymyvam behaci lahve. Asi i ja sam sobe jeste verim, ze budu jen na tech obcerstvovackach ... dokud si neuvedomim, ze doktor mel pravdu. V sobotu budu OK.

Cely vecer hrajeme hru na obcerstvovacky. Ja vim. Ona vi. Ona vi, ze ja vim, ze ona vi. Ja vim, ze ona vi, ze ja vim. Rano vstavam ve tri. Slibuju, ze na sebe dam pozor, ze kdyby cokoliv ... slibuju proste vsecko. Vratim se vecer az za tmy.  

Cesta skoro dve hodiny, ujistuju se, ze fakt muzu zustat na tech obcerstvovackach. Ale taky muzu jit pesky, aspon si prohlidnout novou trat, nez me zlikviduji limity. Rozhoduju se jit pesky. Nejtezsi je nazout si boty a zavazat tkanicky. Vzdycky se musim nadechnout a do bricha si natisknout batoh ... abych mel obe ruce volny. Kosa vsude, v sest je start. Je nas pres ctyricet. Nikoho nepoznavam, vsude jen svetla celovek. Stavim se do posledni lajny. A zase zname  "Go!" a vyrazime. Sliboval jsem si jit pesky ... misto toho uz zase bezim.
Prvni dva chrti se okamzite utrhnou. Za nimi blikajici stado. Pak dira, pak ja, pak 5-6 jeste vetsich zoufalcu. Jizvy neboli, ale strasne tahnou. Nedokazu doslapovat jinak nez pres patu. Na silnici by to nevadilo, v terenu je to problem. Kazdy kamen i kazdy drn mi rezonuje celym telem. Utesuju se ze je to moznou tmou, na svetlo celovky jsem si jiz davno odvyknul, az se rozedni, bude zase dobre. Podrobnejsi popis trati si necham na priste. Je krasna. Brutalne krasna. Zvladnu prvnich 15 kilometru, ale beh pres paty strasne vycerpava. prechazim do kroku, je jasne ze to zabalim na prvni obcerstvovacce. Kdyz dorazim hlasim cislo. Citim se uvolnene je konec.Prohrabuju se v baglu, vezmu suchou mikinu, nahmatam novou lahev ... a pak mi dojde, co ja ted tady ... nikdo si me nevsima, uvazuju vetrovku kolem pasu ... hlasim cislo. Zapisovac jako ozvena potvrzuje, ze cislo 19 opusti stanici a vydava se na dalsi etapu. Jsem presvedceny, ze jednu jeste zvladnu.
Zvladnu i dalsi a pak jeste jednu. V pulce na obratce jsem deset minut pred limitem. Kdyz vyrazim, potkam jeste tri lidi. Limit nestihnou a ze zavodu budou stazeni. Jsem ted beznadejne posledni. Kupodivu je to velmi osvobozujici pocit.
Cesta zpet je nepopsatelna. Snad nikdy jsem nemel v dusi takovy klid. Bezet uz vubec nedokazu, ale sunu se rychlosti 6km/hod. Po dvanacti hodinach, par vterin pred limitem, dorazim na posledni obcerstvovacku. Uz me cekaji. Najim se a napiju. Narozdil od tech prede mnou pry vypadam dost dobre. Kdybych chtel, klidne me jeste pusti. Me je ale dobre i tady, uz si nemusim nic dokazovat. Po 70km  koncim. Za rok budu zpatky, a vezmu si, co mi mrtvy muz dluzi.

Za chvili se probudim z narkozy (patek -15.rijna 2010)

Ten obed se me dneska bat nemusi (sobota - 16.rijna 2010)

Uz mi to zase beha. Kilometr cislo 13. (sobota 23.rijna 2010)

Přetrénováno, třeba ladit.

Po bidnem lete jsem se v srpnu a zari konecne trochu rozebehl. Koncem cervence se mi nenapravitelne porouchal muj oblibeny Milouš, a ja jsem zacal castecne dojizdet pesky. Rano me jeste sveze do prace pani D., odpoledne hezky po svych. Hned za budovou kde pracuju se ponorim do canyonu, a vyplavu az za nasim domem. Po 12.5km, 350 nastoupanych a 250 sestoupanych metrech toho mam obvykle plny brejle. Neni se co divit. Teren pomerne obtizny, nekolik stoupani i sebehu  pres 25%, mensi horolezecka vlozka po vsech ctyrech, a kyslikem tady na nas taky setri. Ale pomaha to dat se trochu do kupy. Vim ze si toho nakladam az moc, ale dosud se vsechny casy pomalu lepsily, a ani na vaze uz se nemusim bat dvoustovky (pocitano v librach). Tohle mel byt posledni vikend pred Deadmanem kdy ma forma gradovat. Jeste ve ctvrtek jsem zabehl bez vetsiho usili solidni osobak na ceste domu se zlepsenimi v tech nejhorsich segmentech. Patek jsem se schvalne plazil abych si odpocinul. V sobotu jsem se tesil ze si mirnix-tyrnix probehnu pulmaratonskou trat po Guaje hrebenech, a doma si strasne "prekvapenej" zapisu dalsi zlepseni na tyhle dabelsky trati ... a pak uz jen odpocivat.

V sobotu jsem opravdu vyrazil na hrebeny, ale to je asi tak jediny bod v kterem se realita shoduje s puvodnim planem. Prvni dva kilometry casove dobre, pocitove to ale skripe. Kdyz zacinam pozvolna stoupat korytem vyschleho potoka je jasne, ze bude zle. Nema to stavu. Utesuju se, ze nejdu lovit rekordy, jen potrebuju odbehnout poctivou dvacku ... pak uz to vsechno skonci. Kdyz ale odbocim a zacnu stoupat po Mitchell Trail nahoru sedlem je konec. Na necelem kilometru je kolem patnacti serpentyn, prevyseni 150 metru. Pri solidnim dni beham dve tretiny, parkrat se zadarilo a vybehl jsem az nahoru. Dnes slapu od prvni zakruty, dycham jako parni stroj. Jsem utavenej, a jeste jsem ani nezacal. Nu co, kazda bezecka prirucka radi si v poslednich tydnech vyzkouset behat zavodnim tempem ... v druhy pulce Deadmana bude casto tohle moje zavodni tempo ... 12-15min/km.

Mitchell Trail v cele sve brutalni krase. (photo Jason Halladay)

 

Po 14ti minutach jsem na prvnim hrebeni, potkavam turisty, na neco se ptaji, aspon mam vymluvu zastavit. Zbyva mi dalsi kilomter a neco kolem 120 metru nahoru. Kousky po vrstevnici se preci jen snazim bezet, jak se to zacne tocit nahoru sklopim hlavu, ruce o stehna a slapu pesky. Dvanact a pul minuty, dostavam se na druhy hreben na rozcesti. I tenhle segment je suverenne nejpomalejsi v tomhle roce. Kdyz pujdu doprava, zbyva mi domu 15km a plus minus kilometr nahoru i dolu. Na to nemam, koncim. Radsi to zabalim. Spoustim se dolu kudy jsem se vyskrabal. Nechci to hrotit, ale kdyz uz jsem to jednou zabalil, nebudu se dolu z kopce setrit. Oddavam se gravitaci, ale zda se, ze nohy moc nestihaji. Kroky jsou prilis dlouhe a prilis tvrde, pripomina mi to beh na chudach. nestiham se vyhybat doubkum, a musim to brat loktama napred, nemam silu obtacet nohy kolem kamenu a radsi jdu navrdo pres ne. Prvni segment tesne nad sest minut, docela to ujde. Druhy segment je nejprudsi, vzdy nejvice 20-30 metru rovne, pak vlasenka o 180 stupnu na pul metru. Cyklista by si tu zlomil kolo. Kdyz jsem tu bezel poprve ja, zlomil jsem si ruku. Nadvakrat. Podklad je solidni vrstva sterku velikosti tresni, nevychazi mi krok a v kazde druhe zatacce driftuju jak motorka. Kdyz vbiham do vyschleho potoka, sotva se drzim na nohou. Mrknu na mezicas a neverim svym ocim ... jeste se kousnu, zbyva posledni kilometr. Prumerny sklon uz neni tak hrozny, mozna jen 7% ... gravitace nestaci, musim zacit bezet sam. Stale je to usoptene, ale tam kde mam kamenne pole rozpocitano na sest kroku najednou mi staci jen pet. Konecne dorazim na rozcesti, domu jeste dva kilometry, ale stavim. Klepu se adrenalinem a jsem zralej na panaka. Nahoru to neslo, ale smerem dolu z nejlepsiho casu 20:02 zabehnuteho pred mesicem  v perfektni kondici ukrajuju pres minutu a pul ... a to bezim na chudach. Hmmm. 

Domu je to v porovnati s tim co mam za sebou rovina. Plouzim se a prechazim do chuze. Neudrzim ani ten nejpomalejsi klus. Vyhorel jsem.
Od nedele si radsi uz nic neslibuju. Vyrazim s flaskou vody, ze se vratim za hodinu a pul. Do kopcemi to zase moc netahne, radsi bezim po perimetru. Vlni se to. Mam asi pul hodiny nez prijdou prvni krpaly. Trat tvori prvni a posledni etapa z Jemez 50M. Celkove stoupani je sice taky par set metru, povrch ale mnohem pratelstejsi - udusana hlina. Nic mne neboli, jen proste nemam silu. Odevzdane klopim hlavu ... i kdyz  bezim kazdy tradicni slapak. Byl bych rychlejsi kdybych sel pesky, pomaly vyklus i toho nejmensiho kopce vsak zveda sbevedomi. Jindy bych se na to uz taky vybodl, po vcerejsim fiasku se ale potrebuju neceho chytit. Pred mesicem jsem tuhle etapu bezel poprve rychleji nez Nick Clark ... s tim rozdilem, ze to pro mne byl km c. 5 az 7, pro nej 78 az 80. Dnes ztracim na kazdem pres minutu. Drzim se ale ... kupodivu az domu. Po dvou hodinach si pripisuju 18km. Diagnoza - pretrenovani. Je cas zacit rychle ladit. Nejprve  vsak oddam se regeneracni koupeli, ocistit je se nutno zvenci i zevnitr.

Sampon na vlasy "dva v jednom".

Sampon na dusi "sest na jednoho".

Pajarito - do kopce z kopce, ti hloupější ještě jednou

Kdyz jsem predminule napsal, ze si "pocasi muze trhnout pedalem", samozrejme jsem necekal, ze si to nekdo tam HODNE NAHORE precte, a necha mne v tom nalezite vykoupat. Nestaci, ze i pres kriticky suchopar mne hned tri dny po sobe potkaji na ceste domu bourky, krupobiti, rozvodnene brody a blato, ale navic i v sobotu na  Pajaritu ... ale to trochu predbiham.

Pajarito je moje srdecni zalezitost. Kopec vicemene za barakem a puvodni trat presne v mistech kde jsem ziskaval sve prvni stezcite ostruhy. Na Pajaritu jsem se naucil ze kyslik se precenuje, a ze ve trech tisicich metrech se bez nej bezec obejde. Tady jsem se naucil behat cernou sjezdovku smerem dolu. Tady, na verande mistni lyzarske boudy, se mi uspesne podarilo pred zraky dvou set lidi poblejt, abych v zapeti za hlasiteho povzbuzovani do sebe kopl flasku piva na uklidneni zaludku a vydal se na zbyvajicich 25 kilometru mistni osmdesatky. Na Pajaritu jsem proste doma, a je mi tady dobre.

V patek vecer registruji meteorologicka varovani, ze se na nas zene nejaka boure. V Oliskove skolicce (Olíšek je malinkaty chlapecek, ktereho nam pred tremi lety prinesl cap) nam preji at si uzijeme vikend a pripadne i snih. Kamaradka Veronika, kterou se mi letos podarilo nakazit ultra bacilem, se samozrejme ucastni take. Doumlouvame se na sobotni rano, ze mne vyzvedne. Jen tak mimochodem se zmini ze jeji muz by uz mel "zavrit na zahrade vodu". Jsem hluchy nevidim, jsem slepy neslysim. Z pracky si chystam svoje bezecke trenky, tricko s kratkym rukavem a neodmyslitelny piratsky satek. Odpoledne prsi. Vecer prsi. V noci prsi. Nad ranem je ticho, jeste ale nevim, ze jen kvuli tomu ze pada snih. 

Probouzim se predpisove podle budiku. U nas poprasek, a trochu pod nulou. Kolik asi bude o osm set metru vys ? Z kose na pradlo vytahuji mesice neprany termo-rolak znacky "UnderArmor". Nastesti byl hluboko na dne, kde je pradlo sice zatuchle, ale obecne jiz pomerne vycpele. Plizim se k Oliskovi do pokojicku, nekde ve skrini mezi jeste nevybalenym haraburdim snad najdu kulicha. Kupodivu jiz po peti minutach nahmatam jakysi pleteny pytlik. Hlava se tam vejde, bude to oukej. Na teplaky kaslu, zadne nemam.

Snidane. Olisek vstava, pani D. vstava ... pri pohledu z okna obraci oci v sloup. V osm zvoni Veronika, zuby ceni od ucha k uchu a foti si nase zasnezene auto. "U nich" pod kopcem kaktusy nemrznou.

Vyrazime. S vyskovymi metry pribyva snehu, pri pohledu na klesajici teplotu na palubnim pocitaci se oba krenime a shodujem se ze jsme blazni a ze nehrozi, ze by nas nase drahe polovicky kdy pochopily. Lepsi ze zustaly doma. Nastesti i s detma ... 

Pohled z pulky Pajarita smerem na vychod.
Vrsek vlevo je dalsi tritisicovka Caballo.

Na Pajarito je to jen 12-13 minut. Puvodne jsem chtel cestou nafotit zkazu co zanechal letosni pozar, ale snih vse milosrdne zakryva, a to je dobre ... pro pudu ... zbytky lesa ... i pro mne.

Cesta je namrzla, polovicky s detmi jisto-jiste neprojedou, jsme v tom pro dnesek sami. Kdyz vylezeme z auta a proborime se po kotniky do snehu, zase se na sebe zazubime a spiklenecky mrkame. Pak vyzvednout startovni balicek, pripnout cisla, predstartovni horecka, pokecat se znamymi ... klasika. Reditelka zavodu (kdysi slovinska reprezentantka v alpskem lyzovani, co se tak trochu ultra-zabehla) hlasi ze trat je bezitelna, ale ze znacky ze sypane mouky uz nejsou videt. Tesne pod vrcholem je pry par pulmetrovych zaveji.Hmmm ...
 

Ve ctvrt na deset start, hromove "Go!!!" a 89 blaznu se riti po zasnezene vrstevnici. 64 z nich preci jen bude mit rozum a v ramci zavodu na 10K to po jednom okruhu zabali. Zbylych 25 se nepouci a da si opacko. Klasifikovani budou samostatne v kategorii pulmarathonu.
Rozbiham nekde z pulky, ale je mi to pomale a sunu se kupredu. Asi po pul kilometru se z lesni cesty vydavame na tenounkou technickou stezicku. Boty mam okamzite durch, snih po kotniky. Cim vice se tlacim dopredu, tim je stezka mene proslapana. Necitim se uplne jiste, ale spuntovky na snehu drzi, chudaci ti co bezi v silnickach. Jeste klesnem o nejakych sto metru nez se zacneme skrabat na horu. Ceka nas kolem 450m prevyseni na necelych peti kilometrech. Docela mi to stoupa a pozvolna stahuju par dalsich lidi. Jenom kdyz se stezka na chvili narovna, ostatni mi poutecou, na rovinkach mi to proste zase nejde. V puli kopce se zavesuju za malyho caparta. Hlavu ma nekde na urovni meho pasu, bezi vsechno. Ja chvilkama prechazim do kroku, snehu pribyva, borim se a beh mi prijde zbytecne narocny. Kluk bezi, ja jdu v pohode za nim. Presto pomalu stahujem par dalsich lidi.

Zhruba v pulce kopce v prvnim okruhu zatim nekde kolem 18.mista celkove.

Cim vice se blizime k vrcholu tim hure se mi dycha. Preci jen je znat ze od pozaru do vetsi vysky skoro nebeham, loni jsem se citil lip. Kluk stale bezi, obecene se ale citim rychlejsi a tak statecne zautocim. Za chvilku je kluk v nedohlednu, prede mnou Indian a hipik. Hipik nemuze, odstoupi stranou ... ma ale cerne cislo ... skoda, ten bezi jen desitku. Indos ma cislo zakryte, dobre stoupa, je to jako na houpacce. Kousek pod vrcholem je obcerstvovacka, Indos hlasi cislo ... aha, taky bude cervenej, takze prima konkurence. Vydavame se na male kolecko kolem vrcholu, proti nam uz zacinaji sbihat ty nejlepsi. Na vrcholu jsem za 50:48. Asi o pet minut horsi nez loni ... ale co bylo loni ... teplo, slunicko ...a hlavne jenom jeden vystup.

Misto cinu a pachatel stejny, jen se pise rok 2010.

Nasleduje sesup dolu. Tesim se, dolu to umim ... ale Indos taky. Rychle sbihame holku co bezi na prvnim miste v desitce, pak uz pred nami nikdo. Vazim, zda-li jit dopredu. Silu na to mam, na snehu se nebojim. Sbihame vetsinou po BMX stezce i s prekazkami, sotva se mi vejdou obe nohy vedle se, konstantne si okopavam kotniky. Indian je dobrej, rozhoduju se setrit sily na druhy vystup a drzim se za nim, moc se s tim nemazli. Do cile prvniho kola vbihame spolecne, jeste na cilove rovince nas vezme jina holka co finisuje pro prvni flek na desitce. Dole jsme za 23 a pul minuty. Stavim pro vodu, bohuzel citim ze nohy uz mam trochu streleny. Indos stavi taky, tajne doufam ze to zabali a nebudu se s nim muset honit.
Vyrazim ... nikde nikdo, prede mnou, ani za mnou. V prvnich serpentynach se ohledu ... Ha! Stiha mne Indian ! Stezka prede mnou je pekne uslapana a zacina umrzat na cistej led. Bezi se blbe, a uz toho zacinam mit dost. Vetsinou jdu pesky, na Indiana hraju divadlo. Kdyz je me videt - bezim, kdyz zmizim za zatackou - jdu pesky. Hra na kocku a mys mi zamestna mysl, jsem skoro pod vrcholem co by dup. Indian ztraci kolem dvou a pul minut, ale nekdo se objevuje 20-30 vterin za nim. No jeste aby ... pribiham na misto kde vitr navava cerstvi snih. Rozpoznavam dvoje cerstve stopy ... ze bych byl na tretim miste ? ... zase to rozebiham, jsem odhodlan branit bronz krvi. Staci vydrzet posledni splhani, z kopce si verim, gravitace je rozhodne na me strane.
Posledni obcerstvovacka ... ptam se na pozici ... proste to chci slyset nahlas at to kazdy vi ze bezim v cele o tretiho fleka. Zapisovac prohlizi lejstro a pocita "One, two ... three ... four,five .... six ... seven .... eight ... you are eighth!" ... rovnou mohl kriknout "neblbni kamo, zabalto, ses vosmej, prece se kvuli tomu nestrhas!". Muj sen o bedne konci. Samozrejme vim, ze na treti misto nemam. Na to je tu az moc dobrych bezcu, videl jsem je na startu ... ale preci jen, ta chvilkova nadeje, ze to vetsina zabalila uz po prvnim okruhu a ja si budu moci v klidu dobehnout pro medaili ...
Po minute se vzpamatuju. Na vrcholku jsem za 53:28. Pomaleji nez v prvnim kole. To se dalo cekat. Prede mnou ale musi byt par minut dira, za mnou taky. Chci to jeste rozbalit smerem dolu, ale zacinam zakopavat. Dochazi stava. Taky stezka hodne mekne. Na mnoha mistech uz snih roztal a je tu blato. Paradni klouzacka. Netlacim to, nechavam pracovat gravitaci, i tak jdu na riziko. Petkrat se sotva vejdu do zatacky, poseste mi ujede vnitrni noha, kacim se na zadek, nez si kecnu omylem si pod nej sroluju nohu vnejsi. Cekam na krupnuti. Nastetsi nic. Popojizdim jeste dva tri metry nez se zastavim. Vstavam, kontroluju soucastky, klepu se ... adrenalin az v pr.... To bylo o fous, takhle se trhaji kolenni vazy. Pokracuju dal vyrazne obezretneji. Aspon mam vymluvu ze to nemusim hrotit. Rozhlizim se, stale nikde nikdo. Posledni sesup pred cilem, pak mensi stoupani. Nemam na to, jdu pesky. Rozebiham se tesne nez se za horizontem vyloupne horska bouda kde je start a cil ... nikdo nesmi videt ze jsem mekkej. Dobiham na vypary, sem rad ze to mam za sebou. Od startu uplynulo 2:32:28. Z tech 25 co dokoncili obe kola koncim na 8.miste a uzaviram tak prvni tretinu. Na sedme misto ztracim asi 7 minut (to bych fakt nedal), vitez bere vse za 2:02:24. Asi mel nekde schovane lyze.

Dobiham na vypary.

Veronika konci 16. celkove v case 2:57:50. Mezi zenskejma je treti, bere "prize money" - predplacenou kartu do mistniho obchodaku s 30$ ... potvora, a pak jeste vyhrava v tombole tricko. Na prvni holcici misto ji chybi jen pet a pul minuty, a to ma v nohach z minuleho vikendu 50km ze sveho druheho ultra. Bude dobra, jeste o ni uslysime.

Trochu prevliknout, rozloucit se a valime z kopce domu. Me ceka prejezd do Denveru. Zavodit tu pro zmenu bude moje zena. Nedeli bude mit na aklimatizaci, v pondeli se postavi na start.Uvidime, jestli se ji v mistnim obchodaku IKEA podari naplnit nakupni vozik drive, nez mne dojde trpelivost.    

Pajarito - zkáza i naděje

Letos 26.cervna, asi ve ctvrt na dve odpoledne, jsem chtel vyrazit ven, mozna bezet trochu po Guaje hrebenu, mozna dolu canyonama ... uvidim, jak se budu citit, jestli mi to bude slapat do kopce, nebo se necham radsi osidit gravitaci.. Uz tri mesice neprselo, sest nebo sedm tydnu totalni azuro i presto, ze vitr v narazech jiz paty den dosahuje sily vichrice ... jen dnes, poprve zda se byti na nebi temny mrak. Staci par vterin a je mi jasne, ze to bohuzel neni touzebne ocekavany bourkovy mrak znacici prichod monzunu, ale dym z blizkeho lesniho pozaru. Kour jde ze smeru, kde (z meho pohledu) nejblizsi vrsek stini horu Pajarito. Bojim, se bojim, posledni nedotcena a nejkrasnejsi mista v dobehu jsou v ohrozeni. V roce 2000 Los Alamos a nejblizsi okoli zdevastoval obri lesni pozar, znamy pod jmenem "Cerro Grande Fire".  V samotnem Los Alamos shorelo tehdy pres 300 domu. Nektere parcely dodnes zeji prazdnotou, na jinych se postavily domy nove ... jeden z nich je nyni nasim domovem.

Nase sousedstvi v roce 2000.

Menim plany a rozhodnu se splhat na bezejmeny vrsek tycici se prakticky za plotem. Po trech kilometrech a tri stech vyskovych metrech je jasne ze hori az za Pajaritem. Uleva. Pred jedenacti lety stal nas dum na pokraji lesa. Dnes mi to trva prumerne pres hodinu nez narazim na prvni stromy ... ale i tak to stoji to za to. Pane, prosim, uchran aspon co zbylo. Nemam uz chut pokracovat dal, a sbiham domu. Pripisuji si mizernych sest kilometru. Na internetu se docitam ze ohen zacal 20km od mesta a podle blizkeho rozcesti dostava jmeno "Las Conchas Fire". Odpoledne odjizdime grilovat ke kamaradum do sousedni vesnice zvane White Rock. Kdyz se vecer vracime domu "na kopec" do Los Alamos, hrebeny nad mestem jsou uz v jednom ohni.

Prvni vecer, hrebeny uz hori. Za pouhych sedm hodin
 pozar poskocil o temer dvacet kilometru.
K nejblizsim domum ve meste zbyvaji jiz jen tri.
 K hranici labu je to jen pres silnici.

Staci pet dni a "nas" lesni pozar prekonava vsechny Novo-Mexicke rekordy. Pres dva tisice hasicu udatne ubrani laborator, mesto ... a nakonec i Pajarito. Z vetsiny lesu, ktere prezily pozar z roku 2000 zbyde zcernala pustina. Vice jak tretina uzemi spaleneho pred deseti lety a konecne se jakz takz zotavujice je spalena na popel podruhe. Severo-vychodni strana Pajarita se stava nedotcenym ostruvkem uprostred spalene zeme.

Cervena linka znaci hranice pozaru.
 Pod modrym krizkem je muj dum.
Ostruvek uprostred s modrou sipkou je to co zbylo
 - severovychodni svah hory Pajarito.

Stromy zive.

Stromy mrtve

Tady driv byla stezka. Bude tu zas, ale stromy uz ne.

Jeden z nejkrasnejsich sestupu do Guaje Canyonu.
Nebo alespon byl. Jedna ze dvou cest
jak se dostat k upati hory Caballo.
Ta druha dopadla jeste hur.

Objevuje se prvni zivot

Za deset let to bude vypadat asi takhle.
V nizsich polohach male doubky,
v tech vyssich pak brizky.
Na borovicovy les si pockame zhruba 150 let.

Oproti predchozim letum bude zitrejsi trat zkracena. Misto 24km zahrnujicich vystup na Pajarito a naslednemy vylet pres Canadu Bonitu az k zacatku Guaje Canyonu s krasnym vyhledem do Caldery absolvujeme jen dvounasobny vystup Pajarita v delce 20km. Po prave ruce budou stromy zive, po te leve mrtve. Proste neni kudy bezet. Vynosy ze startovneho budou venovany mistnim dobrovolnickym klubum starajici se o obnovu znicenych stezek. Ucast a sportovni vykon se pocita, umisteni je ale jiz podruzne.

(vetsinu fotek jsem uloupil Billu Geistovi a Blaku Woodsovi ze stranek Jemez Mountain Trail Runs)

Září 2011 - ohlédnutí

252.5km celkem, stoupani ~7000m, klesani ~5000m, 20 behacich dnu.

V porovnani se srpnem (314.5km, 25 behacich dnu) se zari zda byti krokem vzad. Co do kilometraze byl nejdelsim behem Santa Fe pulmarathon (1:38:45), co do casu straveneho na nohou pak 2 hodinove behave toulani po horach (17km). Bohuzel, zacatkem zari me odhodlani trpelo drobnymi problemy s achilovkou diky trem neuvazenym dnum na silnici. Pak prijela navsteva ... a znate to... Na druhou stranu se mi jiz druhy mesic dari behat temer denne z prace domu. Dokonce jsem si i ztizil trasu - 12.5km, +350m/-250m, stredne az velmi obtizna technicka stezka s mensi horolezeckou vlozkou vetsinou v casech kolem 1:20. V patek toho mam plne zuby, v sobotu si rad vezmu volno, ale i v nedeli mam problemy udrzet se na nohou vice jak dve hodiny, zvlaste kdyz se snazim vybehnout na hrebeny. Vetsina me kilometraze se sice da klasifikovat jako klasicke "junk miles", ale v porovnani s minulosti to diky profilu a obtiznosti trati ma svoji kvalitu i kdybych nechtel. Navic jsem naplno presel na lehoucke spuntovky LaSportiva Crosslites, a na tech nohach to je znat. Snazim se soustredit na konzistenci. Nejake opravdu dlouhe behy by se urcite hodily, ale vim ze kdyz bych byt jen takhle pokracoval dalsi dva tri mesice, vysledky se dostavi take. "Len vydrzat', priatelia, vydrzat'!"

V rijnu mne cekaji tri zavody - uz tuto sobotu pulmaraton s dvojnasobnym vystupem na horu Pajarito (vrchol 3180m, nejnizsi bod trati 2770m), o dva tydny pozdeji pak Mrtvolcovy vrsky (85km/1900m) a jestli budu jeste chodit, tak posledni vikend v rijnu se budu po mistnich kamzicich stezkach honit deset kilometru kvuli nejakemu bagelu. Nezda se to byt tedy doba vhodna k nejakemu prekotnemu experimentovani, tak jako v srpnu a v zari, i v rijnu budou hlavni prioritou ty kilometry - do tech nohou je proste nejak natlouct, na rychlosti nezalezi a pocasi at si trhne pedalem.

První ultra - cesta do Pekla (5.díl)

Rychle vybalit suche boty a ponozky, srocuje se kolem mne muj cesky realizacni tym. Maminka je beze slov. Sice stale jeste zdima v rukou ceske vlajecky, ale ze uvidi z prvni rady jak se rekou dere banda silencu fakt necekala. Neni casu nazbit, Mark, Mark i ten treti uz se skrabou na breh take. Jeden Mark neprezouva, bere banan a frci. Tak to teda ne … heršof-malešov … loucim se a zvedam kotvy. Pristi zastavka na plazi u Jezera Stribrneho Mesice. Etapa ma priznacny nazev “Rychle z Pekla ven”. Suche boty a ponozky jsou k nezaplaceni, bezi mi to samo. Jsem zhruba na tricatem kilometru a povestna zed (zatim) nikde. Tenka stezka pokracuje ve strmem kopci po vrstevnici, div si nevyvratim kotniky. V protismeru bezi spousta stafetaru, jejich etapy jsou poskladane v jinem poradi i smeru, vetsinou bychom si nemeli prekazet. Tohle uz musi byt konec jejich startovniho pole, nekteri zavodnici ocividne vazi to co ja, jen jsou o dve hlavy mensi. Vzorne ale vsichni ustupuji z cesty a povzbuzuji. Marka stahnu rychle v jednom sebehu a pak uz je to zase solo jizda az dolu na plaz. Je tu ramus a asi tisic lidi … mne si ale nikdo nevsima, stafety pribihaji z jineho smeru a na plazi je predavka. Vsichni se prekrikuji, fandi, troubi, vriskaji, tleskaji a nikdo ani nevi, ze za zady jim bezi ultras bledy. Nase obcerstvovacka je zastrcena daleko na kraji plaze mimo hlavni deni. Nasi tu jeste nejsou … predbehl jsem je i svuj Pekelny vehlas. Hlasim cas, piju kolu, na lentilky uz nemam chut. Na hodinkach skoro 3:30 v nohach 35km … to to teda uteklo. Vyrazim na predposledni usek, trat je tvaru lizatka, zaciname na spodku tycky, a az se budu motat v kruhu pochopim proc se etapa jmenuje “Blouznivy beh”. Po par desitkach metru se pridava stezka pro stafety a pak se razi do sileneho krpalu. Zacina obousmerny provoz a pro zmenu proti mne bezi celo stefatoveho zavodu. Jsou to strasny fofry, kdyz se riti z kopce kluci co behaji  petky pod patnact, sotva stacim uskakovat. Nejlepsi stafetove tymy jsou totiz poskladany z elitnich bezcu. A proti nim ja se sunu sneci rychlosti. Najednou to na mne padne a poprve zvolnim do chuze. Krome brodu nebo kopcu ktere jsem musel po ctyrech jsem do ted vsechno poctive bezel. Kopec se konecne lame, ale hned v naslednem sebehu se mi zacinaji podlamovat kolena. Pod kopcem se trat rozdeluje opet na jednosmerky, zacina ticho, az z toho boli usi. Zacinam se plouzit. Po rovince se jeste jakz-takz vlecu, do kopcu uz to nejde. Vysiluji mne dlouhe lavky ktere vedou pres vsudypritomne baziny, a ktere mi rezonuji pod nohama. Zacina byt vedro … a vubec, ja toho mam uz dost. Premlouvam se, ze na konci kazde rovinky se za odmenu budu moci podivat na hodinky, abych vedel jak mi to rychle ubiha. Neubiha. Jedna rovinka je tricet sekund. Dalsi dvacet, pak jenda za ctyricet. A nikde nikdo. Je to opravdu strasne dlouhych pet kilometru. Mam chut si sednout na parez a odpocinout si. Tolik sily ve mne bylo jen pred par kilometry v Pekle, ted je ze mne chodici mrtvola. A to mne jeste ceka jedna etapa … ale o tom radsi nepremyslet. Konecne jsem zpatky u rozcestniku, ted ten strasny krpal nahoru, ktery mi pri sebehu dorazil stehenni svaly. Boli to, boli to … ale neni to nic proti nasledujici ceste zpatky dolu k plazi, jako bych mel na podrazce kazde boty privazanou dlazebni kostku, lytka ani klenby uz nepruzi.  Dobiham znovu na obcerstvovacku, nasi uz dorazili. Opet fandi, ale prostredi je tentokrat velmi komorni, krome nich a dvou dobrovolniku u stolku s pitim a jidlem tu nikdo jiny neni. Stydim se jak najednou vypadam strasne. Snazim se hodne pit, posledni etapa je nejdelsi. Ptam se jak jsem na tom v celkovem poradi, odpoved me sokuje. Rychle se sbiram a vyrazim, uvidime se v cili. Zahlednu bezce pred sebou, lovil neco ze sveho doprovodneho auta. Snazim se za nim zavesit, ale v minute mi mizi v lese z dohledu. Nasleduje slavna a krasne, lec kruta Potowatomi Trail az do cile, v mistnim zargonu zkracene “Poto”. Stezka je sirsi, ze by se casto vesla vedle sebe i dve kola. Neustale se krouti do vsech smeru, povrch jsou bud hluboke pisky, nebo butraky velikosti pesti. Ceka me deset kilometru, na hodinkach mi naskocila na prvnim miste ctyrka. A opet se pripojuje trasa stafetoveho zavodu, myslim, ze jsem tentokrat nekde v pulce pole. Prvni kilometry jsem odhodlan bojovat a snazim se opet vybihat vsechny kopce, a obcas to pustit kdyz se to zahne dolu. Rozhodl jsem se branit svoji pozici, a doufat ze treba nekomu prede mnou dojde dech. Vydrzim to asi pul hodiny. Samozrejme nikde zadne cedule, nevim presne kolik mi jeste zbyva, nastava dalsi krize. Do ted jsem se drzel v proudu stafetaru, ted se zacinam rychle propadat. Je to ale absolutni schiza, kazde nove kroky ze zadu mne nuti otacet  … tak jeste jo, fajn, i tenhle ma cerveny cislo … stafeta … ten taky … zatim dobry … podvedomne pridam do kroku kdyz nekdo za mnou ma cislo schovane, nebo neni dobre videt … co kdyby bylo cerne ? … kdyz mne miji zase se mi ulevi … cervene. Predbiha mne snad sedmndesat nebo osmdesat lidi … porad jeste nikdo s cernym. Zacina byt jasne, ze ja uz v tomhle stavu nikoho nedobehnu. Vzpomenu si na Mika a zase pridam do kroku, ten urcite se tady nekde objevi a nanda mi to na poslednim kilometru … chce se mi brecet jak si pripadam bezmocny, zda se mi najednou nefer ze je ten zavod tak dlouhy. Na hodinkach mi za chvilku blikne pet hodin. Kolik jeste vydrzim ? … mozna dvacet minut, vic ne. Snazim se 50 kroku jit a 50 bezet … i kdyz bezet je prilis silne slovo. Pak ostra doleva a zase do kopce … cesta plana pisku, borim se po kotniky jako na plazi, slysim auta … za zatackou se vyloupne silnice … a faborky rovnou pres ni … ale to uz je nase parkoviste!!! Rychle se ohlizim, zatim nikdo za mnou, ale co kdyby … zbyva pul kilometru, vetsina z kopce, pak pres louku vysokou travou. Nasazuji ke sprintu rychlosti 6:30min/km. Kdyz prebiham parkoviste rvu bolesti, pumpuju rukama co se da, noham se nechce, ale musi. Brecim, ted uz stestim a ulevou. Pak uz je tu louka a divaci a podium a na nem ta stejna kapela co hrala v sest rano … a cilova brana. Jeste padesat metro pred ni stoji dobrovolnik a naznacuje ze jestli chci pokracovat na 50 mil, tak at se drzim vlevo … ne, dekuji nechci, copak sem blbej ?  … jeste to nevim, ale jsem ... o tri roky pozdeji na stejnem miste jen zvednu palec na znameni ze vse je OK, a vydam se v hustem desti doleva … dnes mi to vsak stacilo … prozivam svou bezeckou extazi … 

V cili dostavam na krk medaili za dokonceni, ale volaji si mne ke stolecku zapisovaci. Nechaji si potvrdit jmeno a cislo … a zapisuji mne na velke tabuli do kolonky M25-29 na … a to se mi snad zda, nebo co ? …na prvni misto!!! Jsem uplne mimo … to bych nikdy necekal. Snazim se jeste branit, ze jsem si asi zkratil trat obchvatem “To nasere!” ale neni to nic platne, vysledek je povazovan za legitimni. Zadne pompezni vyhlaseni se nekona, dostavam do ruky batuzek s logem “Dances with Dirt”, potresou mi pravici … a tim cely pribeh konci ... i kdyz ted po ctyrech letech bych spise rekl, ze Peklem to teprve vsechno zacalo.

(Epilog: v case 5:04:09 jsem klasifikovan na 9.miste celkove ze 156 dobehnuvsich. Mike dobiha v 5:37 a pres cilovou louku se zene jako vichrice. K oficialni delce zavodu si pridal zhruba osm bonusovych kilometru.)

První ultra - cesta do Pekla (4.díl)

Slupnu asi sedm lentilek, par kelimku s vodou a na cestu do ruky nekolik precliku. Nez vyrazim, pritoci se ke mne jeste fesna zenska … ze by konecne nejaka fanynka ? … bohuzel je to “jen” Mikova sestra co prijela fandit z Ann Arboru … jenze ted Mike nikde, jeste pry neprobehl. Je to divny, neverim ze bych byl rychlejsi … je vubec jeste v zavode? Nevim co rici, radsi uz pujdu. Uvidime se pozdeji, po dvou etapach se budeme vracet opet pres Ranch u Pekelneho potoka. Ted me ale ceka oblibena “To nasere!”.

Prvni mile je znacena dvoubarevne. Budeme se tudy totiz vracet. Zahy predbiham pomalejsiho bezce. nemine chvilka a na dohled mam dalsiho. Ten se ale nenechava stahnout tak rychle jako ostatni a trochu vzdoruje. Vsak ja si te podam v bazinach! … presvedcuji se, ale stejne mi to neda a pokazde kdyz to stezka povoli, hypnotizuju mu zada. Vzdalenost mezi nami se nemeni. Jsem netrpelivy. Kdyz uz se do toho chci oprit, ohlednu se jestli se za mnou nahodou nekdo nebude vyvazet … ale co to ? Faborky za mnou zcela jiste uhybaji primo do lesa … kurna !!! ... prosvihli jsme odbocku !!! … no jeste ze tak, vracim se snad jen dvacet metru. Volam na bezce pred sebou, nastesti mne slysi a otaci, vidi kde udelal chybu … na podekovani necekam, ziskal jsem jeho pozici bez predbihani, ale poctive. Stezka se ted hodne vlni, kopce stridaji kopce, po bazinach ani pamatky, uz jsem tu urcite ale byl … a pak se na nas z kopce vyriti trojice chrtu … cisla maji jako my, jen bezi ve spatnem smeru … a nebo bezim ve spatnem smeru ja ? nedava to smysl. Stavime, a chlapek za mnou se pridava do debaty kdo tady kufruje. Bohuzel jsme to my. Nekde jsme minuli rozcesti a misto “To nasere!” bezime “Stripterskou tyc” v obracenem gardu. Nevime co dal. Chrti radi at dobehnem na obcerstvovacku, pry je to uz jen asi kilometer, a ze nejsme jedini. Chrti mizi, honi se o prvni misto. S chlapkem bezime dal, ted uz klidneji, radsi zustanem spolu, at neudelame zase nejakou hloupost. Potkavame dalsi bezce v protismeru, utvrzujeme se ze opravdu bezime spatne, ze ti tri predtim si z nas neudelali nejakou hloupou srandu. Pak ostra zatacka a div ze nevrazim do stolku s obcerstvenim. Ptaji se nas na cislo jakoby nic, chvali jak dobre vypadame a jak super bezime. Snazim se jim vysvetlit, ze jsme to vzali obracene, rikaji ze uz se to par lidem stalo, ze to je OK, ze si to zapisou. Navrhuju abychom ted bezeli i “To nasere" obracene, ale necham se premluvit at pokracujem jako “normalne”.  Jeste jednou napit, par lentilek, kousnout do pomeranciku a rychle vypadnout. Jsem zklaman a presvedcen, ze nas disknou. Snazim se promitnout si celou trat a najit misto kde jsem to potal … nemam nejmensi tuseni. Ubehneme jen par desitek metru a proti nam se vyriti vlacek dalsich bezcu, a za chvili dalsi a dalsi. Vsichni bezi spatne, musi jich byt desitky. Kupodivu me to uklidnuje … prece nevylouci pulku startovniho pole ? … a ziskavam novou chut pokracovat …

(Samozrejme do dnes resim jak moc jsem tehdy ziskal tim, ze jsem se bazinam vyhnul. “To nasere!” byla v roce 2007 zhruba o 2km delsi nez “Stripterska tyc” a vedla pres tezky bazinaty usek. Zacatek i konec etapy byl ale rychly a rovny. Oproti tomu “Stripterska tyc” je sucha, avsak pomerne pomala etapa s mnoha kopci z nichz nektere se lezou po ctyrech, pripadne sjizdeji po zadku. Kdyz vezmu v uvahu i zastavky abychom se domluvili jestli bezime spravne, pripadne kudy dal, pak odhaduji ze jsem neusetril vice jak 15 minut. V celkove klasifikaci by to byl posun asi o ctyri mista dolu. Bohuzel jsem se nikdy nedozvedel, kdo z tech co skoncili tesne za mnou zvolili nechtene podobnou zkratku. Z tech co dobehli nas tehdy bylo kolem ctyriceti, kdo jsme namisto bazin zdolavali “Stripterskou tyc” v obou smerech.)

...

Zpatky na ranchi jsme co by dup. Vita nas jekot a rev nekolika set lidi. V davu zahlednu nekolik trepetajicich se ceskych vlajecek. ... aha ... dorazili nasi. Kdyz se zacnu objimat s temi "divnymi lidmi s vlajkou", zacinaji si na mne ostatni ukazovat, tu tam mne nekdo poplaca po zadech. Asi me maji za zahranicni celebritu. Ale vazne ... moje maminka mne nikdy behat nevidela, kdyz ale obcas zaslechla ty "zavratne" mesicni kilometraze, nabyla presvedceni ze musim byt strasne dobry a otazky typu "nechces prijet do Prahy az tady bude ten maraton ? ... uvidis ze bys urcite vyhral. My s Katou bysme ti fandili", nebo " ... a proc se neprihlasis treba na Olympiadu? ... vzdyt by si byl v televizi" na sebe nenechali dlouho cekat. Na misto toho ji ja vlecu pres ocean, aby se prisla podivat jak se nekde na mistnim poutaku valim v bahne. Ona ale prijede pripravena jako kdyby to bylo minimalne mistrovstvi Ameriky. Machaje vlajeckami krici co ji hrdlo staci "Do toho! Do toho!". americani jsou z ni paf.

Je toho na mne prilis, polibim se se zenou, zase par lentilek, voda a ptam se zapisovacu na svoji pozici ... nevi, listuji lejstry ale nemohou se dopocitat. Nakouknu jim do archu s mym jmenem. V kolonce pro druhy prubeh ranchem mam cas zapsany jenom ja. Tech archu je ale nekolik - pet, mozna deset. nejsem schopen si to srovnat, ale tusim ze bezim lepe nez bych cekal. Jeste se zjevi Mikova sestra, pred pul hodinou tu  probihal poprve, pry se s celou skupinou nekde ztratili. Na "Stripterske tyci" jsem ho ale nepotkal, zrejme spravne zahnul a ted si uziva "To nasere!". Houknu na nase, ze se sejdme v Pekle a vyrazim na legendarni etapu zvanou "Reka smrti". 

Zacatek je pomerne nevinny, sirsi stezka, nejvetsim problemem jsou opet konske kakouse. Brzy ale zahybame do lesa skrz rosti, pres klady, vsude koberce "poison ivy"(cesky škumpa jedovatá - takova obdoba koprivy). Zadna stezka tudy nevede, absolutni off-road. Na techto technickych usecich se citim dobre. Podbiham v plne rychlosti, kde ostatni se zastavuji a sklani, preskakuju klady ktere ostatni prekracuji. Blizim se k prvnimu brodu, nevaham ani vterinu, z metroveho brehu skacu do vody po pas. Jsem ve svem zivlu, kvuli tomuhle jsem tady. Ricka je kristalove cista, dno vetsinou pisek, u brehu je ale dvou metrovy pas bahna. Okolo to nejde, volim cestu napric. Musim se rychle hybat abych nezapadl. Kdyz vylezam jsem od pul stehen dolu pokryt souvislou vrstvou tezce zapachajiciho nahnileho cerneho slizu. No ... tak to bychom meli, aspon na mne nepujdou komari. Pri kazdem kroku mi bubla v botach, kazda vazi asi deset kilo. Rozbiham se ztezka a pomalu, ale hybu se kupredu. Pak dalsi krovi a dalsi brody, a dalsi bahenni jezyrka Sbiham dalsi tri bezce. Snazim se je utrhnout v bahne, ale vzdy mne dotahnou v kopcich. Vzorne se zaradi za mne a zacinaji se druzit. Prvni dva se jmenuji stejne - Mark, treti uz sem zapomnel. Pochvaluji si jake udavam tempo. Je to fajn spolecnost, ale (tazneho) vola se mi delat nechce. Jde na mne prvni krize, a v dalsim kopci si hezky po kreuzigerovsku z vlacku vystupuju. Utikaji mi asi jen o dvacet metru, kdyz se cesta zacne lamat. Tady uz to zase poznavam, ted pofrcime z kopce, mozna pul kilaku, jeste jedna bazina a uz jen ricni usek do Pekla. Nechavam pracovat gravitaci. Evidentne konstanta gravitacniho zrychleni je pro tuk vyssi nez pro svalovou hmotu. Prosmiknu se kolem tech trech rachitickych slachovitych loutek a nasazuji k trhaku. Pres posledni bazinu doslova letim ... chytre preskakuji po spadanych vetvich a nikdy se neborim vice jak tri ctyri centimetry. Cerstve hluboke slapoty svedci o tom, ze ne kazdy prede mnou mel podobny napad. Vbiham do reky odhodlan se pred fotografem vytahnout, at to caka kdyz on cvaka. Ale uz toho taky mam plny brejle, a po par krocich se spise systematicky brodim. Dav na brehu sili. Pod mostem jdu naslepo po pameti, pak jeste tunka a ponorny trik s kladou - dostava se mi ovaci jako bych byl na cele zavodu. Skrabu se na breh, placnu si s dablem a je mi dobre na svete, Peklo je moje.

(pristi dil bude fakt uz posledni)

První ultra - cesta do Pekla (3.díl)

Z predstartovni horecky na plazi u Pulmesicniho jezera si vybavuji jen nesouvisle surealisticke obrazy:

     -na malem podiu hraje zive rockova kapela - je tri ctvrte na sest rano (!!!)

     -tma jak v ..., stackato praskajich dvere od frekventovane pouzivanych kadibudek.

     -vsichni se znaji se vsemi, vsichni maji alespon o 40 kilo min nez ja, jsou strasne nateseni.

     -vetsina lidi ma na rukou reminky pripnutou lahev, pripadne na zadech camelbag, nebo lahve kolem pasu.

Se svym 15 let starym bavlnenym trickem se "Swain County High School" logem na hrudi a opadanymi pismenky "CROSS COUNTRY" na zadech bez jakehokoliv hydratacniho zarizeni si pripadam jako naprosta trubka. Atmosfera zrejme mava i s jinak flegmatickym Mikem - nic nerika. Stridame se v tom kdo zrovna "musi". Druhy ma cekat ... ale kdyz asi po seste vylezu z kadibudky (uvnitr si samozrejme romanticky svitim vlastni celovkou) Mike nikde. Hlasi pet minut do startu, lide se zacinaji radit. Z kadibudek v okoli lezou same cizi zenske nebo nejaci manici co jsem nikdy nevidel. Kam se sakra podel ? ... Plouzim se na start ... deset kroku travou a boty mam durch ... rosa vsude.

Kapela prestane hrat a na podium vyleze Randy Step, alis Head Goat (tedy "Vudci Kozel"), reditel zavodu a majitel lokalni site obchodu ktera zavod porada. Mluvi do  mikrofonu, moc ho nevnimam, kdyz se snazim, stejne mu nerozumim ... akustika stoji za prd. A pak zacne odpocitavat, a lide kolem mne se pridavaji a jeden po druhem rozsvecuji svoje celovky ... ale kde je kurna ten Mike? ... Jenze pak se ozve sborove "Go!" a dav se dava do pohybu. Stale nechapu co tady delam, a asi tady ani nechci byt. Ted uz je ale pozde, snazim se splynout s davem. 

Rozbiham se zhruba z pulky startovniho pole. Odhaduji ze je na startu asi 300 lidi, 50K i 50M startuji spolecne.Ti prvni vyrazeji jako by bezeli petku. Snazim se to fakt krotit, ale i kdyz bezim co nejpomaleji to jde, posouvam se dopredu. Prvnich dve ste tri sta metru je po louce ... rosa vsude, ale je mi to momentalne sumak. Pak se podle praporku stacime do mirneho kopce, ohlednu se a za mnou dvou set metrovy had pohupojicich se svetylek, vetsinou nejvice tri, ctyri na sirku ... nikdy jsem nic podobneho nevidel, snazim se zahnat prvni myslenku na nacisticke pruvody behem Kristalove noci, my preci jsme jen banda blaznu co bezi do Pekla ... ale neni cas na nejake intelektualni premytani ... rychle pres parkoviste, po silnici, az po zhruba 700 metrech se musime vejit na uzouckou stezku. Trochu se to zaspuntuje, ale jako kdyz mne vcucne nejaky vir, zaradim se mezi dva bezce, trochu na to slapnu a frcim jak po toboganu. Svitim si na zada dva metry pred sebou, mam nejvice 2-3 kroky na rozmyslenou kam slapnout, kteremu kamenu se vyhnout, ktery proslapnout, ktery trefim naplno a kdy musim korigovat druhou nohou nebo divoce rozhozenyma rukama. Nemam nejmensi tuseni kdo je prede mnou , kdo je za mnou ... jen preryvave dechy, dunici kroky, obcas ticha kletba. Oci mam prilepene na zemi, nestiham si vsimat nizsich vetvi, dostavam to zprava i zleva ... ostnate vetve akatu pres stehna skousnu, pres bricho nic neboli, ale kazda sleha v obliceji mne vystrasi ... bojim se o bryle. Omylem jsem nastoupil do vlaku, ktery nikde nestavi.

Myslim, ze tempo nebylo az tak hrozne, naprosto vycerpavajici vsak byla mira nutne koncentrace ... absolutni droga. Frcime dal, kdyz se stezka trochu narovna, zvednu oci a vidim na 5-6 svetylek dopredu, slysim dechy pred sebou i za sebou, dusot konskeho stada, jinak ticho. Obcas nekdo upadne, temnym lesem zazni zakazana kletba. Prchajici dav se ale vyhne. Male zavahani, propad 20 mist dozadu. Dvakrat mam na male, ale divoce rozmachane ruce a male ceske sluvko "kurva" procedene skrze zuby to srovna. Zezadu se ozve obdivne "Wow!". Cas nevnimam, ma tahle etapa vubec nejaky konec ? Jmenuje se "Probuzeni" ... a kdyby slo o mne, uz mela byt davno za nami. Zacina se rozednivat, brzy to uz pujde bez celovky. A pak mala louka, znovu do lesika, blizici se zvuk kravskych zvoncu. Nez si uvedomim co se deje, hadovita pesinka nas vyplivne v ostrem uhlu na sirokou lesni cestu ... a kdyz se zvony rozezni naplno dojde mi, ze jsme dorazili na prvni obcerstvovacku na osm a pultem kilometru. Halekam svoje cislo pro zapisovace, do pripraveneho kosiku hazim celovku a do sebe 2-3 kalisky s tim co je nejblize po ruce. Nekdo stavi, prevleka se, doplnuje vodu v lahvich, ja co nejrychleji vyrazim do dalsi etapy zvane "Predpekli". 

Pred nami rovna cesta, konecne vidim, kdo bezel se mnou. Lide ozivaji, zacinaji se seznamovat a povidat si. Nemohu si pomoci, ale zase se posouvam kupredu. Tesne pred zatackou predebehnu ctyrclenou skupinku, pak "ostra prava tri, padesat horizont" ... a najednou nikde nikdo. Vidim asi pul kilometru pred sebe, podel cesty se trepotaji faborky, kde jsou ale nejaci bezci ? Ohlizim se, jestli ostatni zahybaji za mnou ... nikdo nevaha. Po pul kilomteru cesta jeste jednou zaboci a znovu na rovince od nevidim do nevidim po bezcich prede mnou ani pamatky, a ti za mnou se zdaji stale mensi a mensi a tissi a tissi. Jsem v zemi nikoho. Konecne se opet stacime do lesa na stezku. Staci par minut a na jedne delsi rovince zahlednu v dali stin ... rychle odskoci nekam stranou ... zdalo se mi to nebo nekoho stahuju ? ... faborky odskakuji do lesa presne v mistech kde zmizel onen stin ... pesinka po ktere jsem pribehl jde opacnym smerem. Norim se do lesa. Hopkam pres koreny, obiham parezy, tu tam podbiham krovi ... oci prikovane na nejblizsim faborku. A pak zase na stezku ... a najednou je tu bezec, asi padesta metru prede mnou. Mirne stoupani, nestaci mu dech, prosmyknu se kolem ... "Good job!" ..."Great pace!" ... procedime na sebe. Bezim spravne. Bojim se opet zeme nikoho, ale staci jen par minut a pred sebou uvidim vlacek asi sesti bezcu. Vubec nechapu kde a jak se to nase bezecke pole roztrhalo, za tmy jsme oreci dychali jeden druhemu na zada ... a ted takovy diry. Jen co se pripojim, posledni z vlacku odstoupi a zavazuje si tkanicku.V nasledujicim sebehu jeden prede mnou trochu vaha a druhy se nevejde do zatacky. A jsem uprostred. Pocitam, ze musim bezet skoro o minutu na kilometr rychleji nez tahle skupinka ... donutim se zpomalit, a zaprisaham se ze vydrzim uprostred vlacku aspon do dalsi kontroly. Ostatni kolem mne si povidaji, a snazi se mne vtahnout do debaty. Ten za mnou prijel z Kanady a pta se jestli jezdim zavodne na kole, kdyz mam takova lytka. ... COZE ??? ... co jako mam rict ? ... ze mam silny nohy protoze musej nosit kazdej den o 40 kilo vic nez vsichni ostatni ? ... rozhlizim se kolem sebe ... jsem o hlavu vetsi ... a o nekolik piv denne tlustsi ... Kanadanovi odpovidam, ze uz nejezdim, ze se snazim spis behat. Je spokojen, ale ja se necitim mezi svymi a radsi obiham ty pred sebou a vydavam se na dalsi stihaci jizdu. Jenze Kanadan se drzi, a chce si povidat dal. V mziku se odpoutavame od skupinky, Kanadan je nadsen. Zrychlene tempo mi preci jen brani volne mluvit. Kanadan postupne uticha, ale kupovidu po pul kilometru se vydava prede mne, preje hodne stesti a mizi za dalsi zatackou. Po hodine a pul je to prvni clovek co mne predbiha. Jeste nevim, ze bude posledni.

Opet zeme nikoho, ale hustota konskych kakousu se na stezce zvysuje - neklamny znak, ze se blizime k ranchi u Pekelneho potoka, tedy k ranchi kde jsme s Mikem kempovali, a kde by mela na dalsi kontrole cekat i moje zena, sestra a maminka se svym muzem ... behem predstartovniho hororu i prvnich dvou etap jsem uplne zapomnel, ze bych mohl mit i sve vlastni divaky. Po 16.5 km konecne dobiham na dalsi obcerstvovacku. Hlasim svoje cislo a rychle zkouknu vrestejici davy, ale nikdo znamy kolem ... oproti planu jsem totiz o pul hodiny napred. 

Registrační vsuvka

A je to tam! ... Pajarito Trail Fest 15M pristi vikend, i kdyz uz ted je jasne ze misto patnacti mil to diky letosnimu lesnimu pozaru bude jen 20km. 22.rijna pak budu zdolavat "Mrtvolcovy vršky", kde mam od lonska nejake resty. Ani tady oficialnich 50 mil nesetkava se s realitou. Trat je totiz dlouha 86.5km. O tajnych pranich, realistickych prognozach i narcistickych ambicich se rozepisi pozdeji, az si to sam trochu urovnam v hlave. Ted je nutno blogisticky zvecnit, co se vlastne tehdy stalo v Pekle.