Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

pátek, září 21, 2012

Leadville 2012 – Winfield (7.díl)

Pamatuju si, ze tesne na vrcholu se nam to nejak scuklo. Asi jsem par lidi dosel, nekdo naopak dorazil ze zadu, proste takovej lidskej strudl a ja nekde uprostred. Uplne mrtvej sem nebyl, jen vdecnej, ze se to konecne zlomilo. Zadna zastavka, proste pokracuju dal, pobezim az me gravitace donuti. Jsem si jistej, ze ti prede mnou to v mziku rozbalej a budou v tahu. A tak sleham ocima po periferii jestli nekdo za mnou to taky nechce z ostra rozebehnout. 
Jenze ti prede mnou se potaci dal uplne stejnym tempem jako se hrkali do kopce. Jeste par vterin cekam, ale vlastni nohy nemaj silu to z kopce brzdit. Zvolna prechazim do klusu a doufam, ze se prede mnou preci jen pohnou. Pomerne necekane se vsak vsichni postupne rozestoupi, a dokonce i tu tam nekdo popreje hodne stesti. Vubec nechapu kde a jak rychle se z tech tvari hodnych sovetskych uderniku staly zombie neverici v blahodarne ucinky gravitace. Na detailni vysetrovani ale kaslu a spustim se bez okolku dolu, dokud je cesta volna. 
V prvni zatacce si vsimnu siluety za mnou. Je to manik, s kterym jsme se pretahovali o pozici pri sebemensim klesani v etape do Twin Lakes. V zaverecnym sesupu se mi nekde ztratil, jestli zustal za mnou, nebo mi utek ale nevim. Nabizim mu, ze muze jit prede mne, staci jen rict. On ale ze vi, ze ja to mam "z kopce taky rad", ze nema smysl se cpat dopredu. Hezky kompliment, ale neverim, ze bych ho dokazal jen tak setrast.
Prvni serpentyny si pripadam jak kulicka ve forbesu. Konstantni uhel, pak otocka o 180 stupnu, stejne tak dolu a zase tocime. Na plyn nedupu, jen prvni pulku tech sto metrovejch rovinek necham na volnobech, pak pozvolna zpomaluju, abych se vesel do zatacky. Nohy dobre drzej, dechu netreba, Sem tam nekdo splha se naproti, ale vetsinou vzorne na vterinku uhnou.
Poznavam Mikea Arnsteina, diky sve specialni diete znameho spise jako "Ovocnar" (Frutarian), pak tajny idol vsech padesatniku Charles Corfield, hned za nim v zavesu prvni zenska, par minut za ni druha, jmena se mi pletou. Nekdo ma sebou pacera s andelskymi kridly misto velbloudiho hrbu. V rychlem sledu mijim (prozatim) nezdolneho Brooka Williamse, nekde je tam i Dakotuv virtualni trener Jason Koop, zeleznak z Texasu Paul Terranova, i dalsi (kdysi profesionalni) ironman Tim "Lucho" Wagonner, ci drsnak Ian Torrence. Na 24. miste potkavam Harryho Harcrowa, kdysi dokonce druheho muze Leadville (2007 -19:33), ktery letos zapsal se do historie svym beznadejne poslednim mistem na startu, kdyz vystrel z brokovnice poctive preckal v nedaleke kadibudce. 
Dech za zady brzy vysumi do ztracena. Neni vsak cas se ohlizet. Na stezce zariznute do svahu staci jeden spatny krok a najdou vas az dole. Jeste jsme se nedostali ani ke stromum, a asi by slo videt na nekolik zatacek dopredu, na to ale neni cas a soustredim se jen na tech par nejblizsich metru prede mnou. Obcas mi do zorneho pole vleti neci zada, staci jen ale kriknout a predbiham dalsi nevinnou dusi. Nestacim se divit kolik lidi uz v tehle ranne fazi zavodu nedokaze bezet ani z kopce. Nepocitam to, ale urcite jich uz bude deset, patnact nebo i dvacet. Ze zadu vubec nikdo, jsem ted v okoli jednoznacne nejrychlejsi. Obcas si cucnu z lahve, hladina zase povazlive klesa. Brzy budu hledat potok na doplneni, ted jsem ale v extazi. Volny jako ptak na drate. Cely rok vahaveho ocekavani jako by se smrsknul do techto par okamziku, kdy clovek po mnoha mesicich konecne najde odpoved jestli na to doopravdy ma. Zadne pochybnosti se uz nepocitaji, treninkove vypadky ani okamziky pomijiveho triumfu nehraji roli. Ted a tady bezim jako nikdy v zivote, mam v tom jasno, s timhle kopcem se za nedlouho znova poperu. Bude to bolet, ale urcite to nebude moje posledni slovo. Roky jsem zil snem o prvni stovce, a dneska bude muj den. 
Zapominam na pochroumanou nohu, neresim akumulujici se unavu. Jako by do ted slo jen o nejake nedulezite rozcvicovani. Sebehem z Hope Pass pro mne Leadville teprve zacina. Bez protestu nechavam se pohltit mantrou co se nam vcera snazili natlouci do hlavy ... "jses lepsi nez si myslis". Ted to vim dokonce sam, mam na Leadville. 
Pri sebehu pak spokojene odpocitavam metry do obratky ve Winfieldu a velkoryse povzbuzuji vsechny ktere predbiham. Obecne jsou to stale serpentyni typu "cik-cak", kdyz nejprve kammenne lavinove pole a hned pote les pohlti nasi trasu. 
Hodne dole prichazi nekolik fakt strmych useku, urcite kolem 30%. Jit tudy zpatku bude docela radost ... i kdyz ani ted to neni kdovijaka labuz, jeste nez dostanu sanci prosmyknout se kolem toho prede mnou nevybere klopenou zatacku. Cesta ostre doleva, on rovne do krovi. Nabizim pomoc, ale zas tak hrozna havarie to nebyla, pokracuji sam. O kus dal potkavam bratry Couryovi, hlavni organizatory Silvertonske ctyriadvacitky. Bezi Jamil, Nick mu dela pacera. Nejsou na tom dobre, a nestydi se to priznat. Vsadil bych se, ze do cile nedorazi. Nastesti bych prohral. V tuhle chvili poradim propadavaji jako cednikem, pri druhem vyslapu Hope Pass zaznamenaji az 102. mezicas a sedlo zdolaji jako prubezne ctyricati. Krizi ale zvladnou a o dve etapy pozdeji na to fakt slapnou. 6. nejlepsi mezicas mezi mezi Half-Pipe a Fish Hatchery je posune hodne dopredu a nakonec po necelych 22 hodinach dobehnou na 22.miste celkove.
Kdyz trefim dno udoli ma spanila jizda prozatim konci. Dav proti vyrazne houstne a pohyb vpred je pomerne trhany. Nekdy staci jen natocit ramena, jindy musim vystoupit ze stezky uplne. Horsi ale je, ze se cesta hodne vlni a to je pro moji nohu to nejhorsi. Deseti, dvaceti metrove sebehy zdaleka nestaci abych si bolavou tlapu spravne omackal, na rovinkach to tradicne nejde, a stoupani jsou kratka a pomerne dobre behatelna. Sil navic mam, ze fakt, ze to musim jit pesky, mne boli vic psychicky nez fyzicky.
Ze zadu pozvolna pribihaji ti kteri z kopce nestacili. Jejich mirny klus se s mym rychlym krokem ale srovnat neda, profrci jako stihacky. Je to vazne k vzteku. Neodolam a ptam se protibezcu jak to mame jeste daleko. Snad asi tri mile, dockam se caste odpovedi, ale nechce se mi tomu uverit. A tak vzdy pockam az ti co mi zdvorile odpovedeli zmizi z doslechu a hned dalsich se ptam znova ... porad tri mile ...
Stezka je opravdu hezka. Bezi se tu letos poprve, dosud se sbihalo az na prasnou cestu o kterou se bezci delili s automobily doprovodnych posadek. Az pozdeji se ukaze, ze tato zmena pridala leadvillske trati zhruba 5 kilometru a skoro 300 metru noveho stoupani.
Dochazi mi piti. Tedy, spise jak by Honza rekl to "homeopaticke pivo". Kdyz jsem byl uz hodne pod pulkou, doplnoval jsem z potoka smerem nahoru na Hope Pass, pak na obcerstvovacce zase dolil pulku vody s kolou, a cestou z kopce se stavil u jednoho potoka a dotocil urcite tri ctvrtiny. Piju jen z prave, v leve mam neco podezrele zlutyho co mi natocily ty nevinne vypadajici skolacky. Neda se ale nic delat, prubnu to, vyplivnout se do da dycky a zatim mam jeste v pravy na vyplachnuti. Je to nejakej iontovej sajrajt od GU. Nechutna to spatne, mozna do Winfieldu vydrzim, pak ale urcite vylit a vyplachnout.
Cesta ted fakt neubiha. Po kazde kdyz jsem presvedcen ze jsem ubehl/upajdal aspon dva tri kilometry juknu na hodinky. Od posledni kontroly ale ubehlo jen par minut. Je to prima zavod ale uz me to fakt nebavi. Chci byt ve Winfieldu, ted hned, nebo jeste driv. Kdyz mi bezec naproti rika ze uz "jen" dve mile, mam chut mu podrazit nohy. Ze zadu dalsi a dalsi kolem kterych jsem proficel z kopce. Ma tohle vubec cenu ?
Obcas prurvou mezi stromy zahlednu dno udoli, nebo louky z kterych roste protejsi svah. Vsude zaparkovana auta, snad vidim i lidi, to musi byt preci Winfield !!! ... jenze mi bezime jeste dal, kurna fix, zahne se to nekdy ?
... a jak uz to tak byva kdyz uz clovek v podstate hodi flintu do zita se stezka zacne (nejdrive jen nepatrne) sklanet, pak trosku proklickuje brezovym hajem, ale vsechno mirne z kopce, jen aby se to zhuplo fakt drsne dolu, jen par stovek metru, ani si toho clovek nevsimne, a najednou ma slunce na druhy strane a vyplivne vas to na sirsi lesni cestu, ktera se zacne vracet do Winfieldu, jenz jsme ocividne horem prebehli. A cim je cesta sirsi, tim se paradoxne zda, ze je tu mene lidi. Nikdo me nedobiha, nikoho pred sebou na dohled, jen po strane nekdo stoji a tleska a povzbuzuje, ze uz je to fakt blizko. Chce i nechce se mi verit zaroven, preci jen tech zklamani a nenaplnenych ocekavani bylo, posledni stovky metru jsou nejhorsi. I ty nohy tezknou, ale vule po kapickach zivi moje telo a preci jen se hybu kupredu, dokonce by se to technicky dalo nazvat i behem.
Tech celych poslednich padesat mil jsem se tu tam snazil premyslet jake to bude se zrovna tudy vracet zpatky, at uz to byl krpal kterym jsem se skrabal nahoru nebo nejaky libovy sebeh ci rovinka po silnici. Ted ale soustredil jsem se absolutne jen na tech poslednich pet set, sest set metru, nic jineho neexistovalo. Ani nevim jak pripojili jsme se na prasnou cestu po ktere uz jezdila doprovodna vozidla, nechvalne znama cesta do Winfieldu. Vsischni ridici ale nad ocekavani pozorni a trpelivi, jen nejaky dobrovolnik me nahnal na stranu. A pak jsem se potkal s Michalem a vedel ze uz to bude dobry.
Mozek v ten moment vypne a rizeni se ujme autopilot. Svym kamaradum verim a necham je dirigovat kudy mam bezet. Na otazky typu jak se dari odpovidam automaticky, jestli i po pravde je uz jina vec. Myslim, ze dostavam report jak je to daleko (asi jen minutu), kde stoji Honza a Veronika, a co ma Michal vsechno pripraveno a zabaleno. Uprimne, je mi to ted uplne jedno. Dojizdim na vypary a predstava, ze se jako za chvilku otocim a vydam se zpet tam odkud jsem prisel mi prijde jako hodne blbej vtip.
Uz vidim Honzu a Veroniku, pridavaji se k nam, vsichni mne toci nekam doleva, je tam stanek, organizatori a neco po mne chteji. Aha, ted prichazi na radu vazeni ... vedel jsem o tom, jen jsem si to predstavoval jinak. Na zemi maly koberecek, placata digitalni vaha z nerezu. Mam na to jako lehce tuknout nohou, a az se to vynuluje, pak si na to stoupnout. Instrukce pro debila, ale me to samozrejme dela potize. Tukam spravne, ale stoupam si moc brzy. Zacne to na mne zurive blikat a obsluha mne pozada abych sestoupil a vyckal nez se to uklidni. Zda se mi to jako vecnost, ale nastetsi na sousedni vaze ma nekdo uplne stejny problem. Asi po "pul hodine" se to konecne resetuje a zase tukam, aby se to aktivovalo. Myslim, ze me nekdo fyzicky drzi, abych si na to zase nestoupnul moc brzo. Slava, trpelivost preci jen vitezi a a kdyz na vahu vlezu ukaze se rozumne cislo. 190 liber, o osm min nez vcera pri registraci. Ztratit 4% je OK, vic jak sedm by byl maler. Jsem prohlasen za "schopen bez vady" a pusti mne konecne do stanku z obcerstvenim.
Jeste predtim ale nekde prelezu pipajici koberec. Pripadam si jako vozralej, oci na vrch hlavy z tolika lidi, usi zalehly z tolika zvuku. Nastesti mne nekdo vede za ruku jak trilety dite. Neni nad to mit sebou kamarady.
Aniz bych to vedel, muj sebeh z Hope Pass do Winfieldu je hodnocen jako 216. V celkovem poradi se posouvam o dvacet mist na 306.pozici. O ceste zpet jeste nepremyslim. Mam hlad a zizen. Chci jist a pit. Obeho dockam se vice nez do sytosti a velmi rychle se poprve pozvracim. Z nouze v ctnosti vydam se za chvili na zpatecni cestu. Jeste netusim, ze tech kteri mne v druhe puli predebehnou dopocitam se na prstech jedne ruky. Z tech prede mnou, kteri uz se zpet do Leadville vydali vice jak padesat nedokonci. Jeste mnohem vice se mi jich podari predebehnout, i presto, ze zaludek jeste jednou neudrzim na uzde, a nekolik kilometru absolvuji o holi. S Honzou budeme vest nekolika hodinove diskuse jestli ta svetylka pred nami jsou jenom hvezdy nebo svetla celovek, a kdyz prijde do tuheho budeme na sebe i mlcet. Pochroumana noha sice chvilemi otece tak, ze prestanu citit bolest, jen aby se vsak v ten nejhorsi mozny okamzik pripomnela, a nebyt duchapritomneho pacera, donutila mne to zalomit natvrdo. To vse je ale uz na jine vypraveni ...              

čtvrtek, září 06, 2012

Leadville 2012 – Hope Pass (6.díl)

Od rana jsem se sice vzdy primarne soustredil na beh do nejblizsi obcerstvovaci stanice, ale nekde v pozadi, to proste neslo vymazat, byla Twin Lakes. Na cil v Leadville, Hope Pass tam a nebo zpatky, Winfield, beh v noci pres Sugar Loaf, nebo zpatky kolem Tyrkysoveho jezera nekdy nad ranem ci tesne po rozedneni, jsem nemyslel. Muj bezecky zivot byl naplanovan jen do Twin Lakes. Tak to bylo pred tim, nez jsem si poranil pravou tlapu, tak to bylo i po te. V Twin Lakes jsem se mel setkat se svymi kamarady, kteri na par dni svuj vlastni zivot postavili na vedlejsi kolej a vydali se do vysoke zeme podporovat jednoho blazna.
Nikdy v zivote jsem nemel pri ruce vlastni bezecky tym. Pravda, D., zvlaste  v drivejsich bezdetnych casech, uvolila se postavat pri trati s natazenou pazi svirajice lahev ci kelimek s vodou, ale to bylo neco jineho. D. zila hlavne mnou, nikoliv mym behem, a zavod jako takovy byl pro ni spise podruzny. Ted me cekaly tri ultra naklonene duse, ktere z vlastni zkusenosti vedi jak v kopcich pali lytka, ci jak snadno si lze odrovnat ctyrhlavy steheni svaly pri prilis ostrem sestupu. Na jednu stranu je nechci zklamat, ze se budu potacet nekde na chvostu startovniho pole, ci ze se jen tesne prosmyknu do dalsi etapy pred limitem, ale spis bych jim chtel udelal radost tim, ze "jejich bezec" proste pofrci dal stuj co stuj i v pripadech, kdy ostatni budou odpadavat po desitkach. Na druhou stranu, mam svuj vlastni sobecky zajem Leadville dokoncit a pro svuj tym mam presny plan co musi mi udelat po vuli, az me trapi svedomi.
Jenze takhle clovek po 40 milich uz nepremysli. Vitezi obycejna radost ze vidim zpratelene tvare a jsem jednoduse vdecny, ze, tak jako ostatni, mam i ja nekoho, kdo se na me tesi a proziva to se mnou. Zavod bez doprovodne posadky ma jiste neco do sebe podobne jako motorkarska "maratonska kategorie" na Dakaru, ale prosty fakt, ze na par vterin muzu na  Leadville zapomenout, protoze se mi nekdo postara o jidlo i o piti a jeste mi pripomene, ze je cas zase vyrazit je proste k nezaplaceni. Nekomu na vas zalezi, a to zasahne hodne blizko u srdce.
Kdyz par stovek metru pred Twin Lakes sbiram cestou nejdrive Michala, a pak Honzu s Veronikou je to obrovska uleva, ale taky atak na moral z uplne jinyho smeru, nez bych si kdy dokazal drive predstavit. I pres vzpominky na nedavne obrozeni a opojny sebeh do Twin Lakes nejradsi bych totiz ted nekomu skocil do naruce a zacal brecet, ze me boli noha, ze neverim, ze to dobehnu, ze je mi to lito, ze se sem takhle trmaceli, ze sem si fakt veril, ale ze ted uz to proste nepujde.
Oni mne ale nekompromisne tahnou a naviguji skrze skandujici davy, jakobych byl vlecen osudem bez nejmensi moznosti vlastni volby. Jejich stabni kultura ani jednomu nedovoli bombardovat me apriori protivnejma otazkama jak mi je, jak to vidim, ci jaky to bylo, ale jejich tvare a oci je samozrejme zradi. Sam rikam jim proto o ty noze, a ze si myslim, ze mi tam asi neco ruplo, protoze to je takova jina, fakt hodne blba a zakerna bolest. Honza procedi neco jako: "Tak, a uz je to tady ...", cimz referuje k nasi ranni diskusi, ze sem se citil az podezrele v pohode, zatimco sve nejlepsi behy jsem pravidelne zacinal s nejakym zranenim. Je to take poprve, kdy ho vidim, ze by si s necim delal starosti. Hned ale dodavam, ze do kopce se to da vykroutit, a z kopce pres patu to neboli vubec, jen ty rovinky musim pesky, i kdyz ty mi nikdy bezecky nejdou ani v plny sile. Jestli mi to fakt spolkli, nebo jen zahrali dobry divadlo, nevim. Kazdopadne drzeli basu a sypali ze sebe informace jak jsou pripraveny, kde co je zabaleny, ze Honza vymenil baterky v celovce, ze Michal ma v batuzku extra tricko navic, a taky ksiltovku kdyby prselo, a ze je dobre, ze ja uz mam bundu kolem pasu.
Honza probira drop bag, jestli neco nechci, ale na medvidky uz ani pomysleni, a obleceni je spis na cestu zpatky. Tak mu rikam at vezme dve piva a slejou mi to do lahvi s kolou a vodou. Na to, jak bizarni to bylo prani, je az s podivem, ze nikdo z nich ani nehnul brvou. Mozna uz me znaji ... coz v ten moment nejsem schopen rozsoudit jestli je dobre nebo spatne. 
Na obcerstvovacce to huci jako v ule, po par klidnejsich zastavkach a temer ctyrech hodinach je to poprve kdy se doprovodne posadky dockaji svych bezcu. Mnohe v tu chvili take zachvacuji pochyby, protoze pristi etapa zahrnuje vrazedenou cestu pres Prusmyk Nadeje. Ze zavodniho hlediska se tu chleba jeste lamat nebude, ale ciste darwinisticky, ti slabsi na preziti uz nebudou mit sanci.
Honza s Veronikou chapou se kazdy jedne lahve. Hned napoprve to z premiry nadseni ale lejou blbe. Na dno pivo, pak kolu, a je z toho "hrnecku var". Na vodu nezbyva misto, leda by se pockalo az spadne pena. Ja ale nikam nespecham, laduju se zatocenejma mexickejma plackama se sunkou a po ocku kontroluju snazeni svych sokoliku. Porad jim to dost peni, ale nakonec to tam nejak narvou, lahve omyjou a podavaji s nevyrcenou otazkou co ted ? ... Myslim, ze kyvnu jako ze uz pujdem, a at me chvilku doprovodi. Porad se ptaji jestli nepotrebuju tohle nebo tamto, ale ja myslim, ze do Winfieldu budu dobrej, a pak uz si me vezme pod ochranu Michal s pulkou Tesca na zadech. Podle instrukci nikdo nezminuje cas, nebo jak na to jsem, ale zrovna tenhle mezicas si dobre pamatuju a vim, ze na Mike Millera stale pozvolna ztracim. Asi ani do Winfieldu to na pul ctvrtou nestihnu, mozna tak ve ctyri, ne-li pozdeji. V ten moment schazime ulici lemovanou spaliry posadek spesne opecovavajici sve bezce, ci pohodlne uvelebenych v kresilkach cekajice na ty pomalejsi. Dav stale hluci, ze je tezke na sebe vzajemne nekricet, kdyz v ten moment od krajnice jeste bourlivejsi povzbuzovani, to nemuze byt preci na mne ... ale to uz poznavam muze v cernem i se svou puvabnou zenou Kimberly ... my o vlku a Mike Miller za dvermi. Vlastne se spolu ani moc nezname, ale to necekane setkani i shoda nahod, ze jeho lonsky vykon beru jako svou vlastni metriku dal pruchod krasne spontanimu silenstvi, a vrhame se na sebe jako bratri co se od valky nevideli. Jeste prohodime par slov, nekoncici chlapacky stisky rukou, ale brzy se zase loucime ... uz je cas jit. Kluci s Veronikou me jeste par desitek metru doprovazeji, z toho davu jsem docela paf, a nejsem schopen sledovat kudy vede cesta. Nasleduje dalsi louceni, sliby, ze se uvidime, prani vseho dobreho na cestu a pak uz navigovan prihlizejicim davem opoustim mensi asfaltku a vbiham na louku.
Zastavka v Twin Lakes se absolutne povedla, perfektni boure emoci, cisteho kamaradstvi i nezistneho povzbuzovani. Na chvili zapominam, ze mam v nohach uz pres sedesat kilaku a rozbiham to jako bychom v Twin Lakes teprve odstartovali.
Moje fyzicke vzepjeti ale nastesti nema dlouheho trvani. Pri pohledu na monstrozni hrebeny vsude kolem nakonec vitezi rozum a vyrazne zpomaluji. Pesinka vede vysokou travou, a neni snadne urcit kudy se stoci. I velmi pomaly beh po drnech vsak brzy prohlasuji za energeticky zbytecne nakladny a radsi prechazim uplne do chuze. Prave vcas, v chodidle to zapichalo div jsem se neslozil. Nechavam se predbihat nekolika bezci z nichz jeste cisi excitace z minule zastavky a jak bezmocne prihlizim, kdyz mizi za zatackou, zacinaji mne zase zachvacovat pochyby jestli tohle preci jen neni zacatek meho konce.
Nekde by tu mela byt reka kterou se budeme brodit. Prvni ale prichazeji vyschla slepa ramena, a hamptani po kamenech. Obcas spatne slapnu a hodne to zaboli. Nahlas si vykriknu: "Au, au, au, au, au ..." tlumi se to pomalu jako ozvena v jeskyni. Trochu to prehanim, ale cim vic kricim, tim min citim bolest. Zase se nekdo prozene kolem, tak si aspon loknu piva at nejsem za uplnou trubku. Taky je tu nejaky kamenny val, a za nim ... tak to je ta reka !!
Trochu jako polovyschla Sazava v Petrove tesne nad soutokem s Vltavou, nebo Malse pod Kaplici. Voda azurova a docela frci, ale rozhodne to nebude vic jak po kolena. Provaz je tam spis pro srandu kralikum. Ten, co pred chvili profrcel kolem, sedi na brehu a sundava boty. Ja jdu rovnou. Chvilku to bude cvachtat, ale brzy to uschne. Na druhym brehu je samozrejme fotograf, snazim se tvarit totalne drsne. Pak dvojkolejna cesta po louce. Rychlym krokem po trave, aby se mi na mokry boty nenafoukal spinavej prach, docvaknu cile konverzujici par. Ale tou dobou se jim to taky nejak rozebehne a pomerne rychle se vzdaluji. Zkousim taky klusat, neni to tak hrozny, ale zcela urcite dost neudrzitelny tempo. I tak vydrzim dyl nez par prede mnou a zatimco jdou, ja si je dobehnu a zavesim se hned za ne. Pozvolna zaciname stoupat.
Na prvnich par set metrech se stezka pomerne krouti, ale o to poctiveji exponencialne zveda. Sklon se ustali nekde kolem 15-20% a vsichni mame trable najit tu svoji chodeckou kadenci a rytmus dechu. Uz takhle zaciname nekde ve trech kilometrech a vyskrabeme se skoro ke ctyrem. Kdo si na louce v klidu povidal najednou nestaci popadat dech, kdo se na privetivejsim gradientu prosmyknul kolem ted jako by vesel do medu a par metru pred nama drzi si konstantni odstup.
Nikde zadny optimismus, zadne povzbuzovani. Copak to vsichni jdeme poprve? Aspon, ze diky stinu ze stromu neni takovy vedro. Par metru stranou hodne nahlas zurci horska bystrina. Uz jen pomysleni na ten hukot je osvezujici, preci jen musi byt tesne pod 30. Usrkavam svuj pivni dryjak a s trochou znepokojeni sleduji jak se moje likvidni kaloricke zasoby povazlive tenci. Stoupani odhaduju dohromady na neco malo pres hodinu, a tak kdyz v obou lahvich klesne hladina "temne sily" pod polovinu snazim se primet s tim neco delat.
Jenze kopec bere silu jako nepozvany rodinny prislusnik o Vanocich a clovek proste zvazuje desetkrat jakykolv krok navic, ktery neslouzi primarnimu ucelu, tedy pohybu vzhuru. Stezka se klikati tu tam par metru, jindy dvacet i vic, kolem potoka, co si to drze bere rovnou po gradientu. Na kanoi by to sjet neslo, bezpecne prebrodit v tehle mistech asi ale taky ne. Snazim se presvedcit, ze driv nebo pozdeji proste musime pres nejakej potok prechazet, minimalne pres nejaky pritok tyhle rozpeneny bystriny. Jenze co je to "racio" oproti vode ze Skalistych hor ? ... a tak na potvoru jdeme vsechno suchou nohou. Tencici se zasoby tekutin jsou absolutni prioritou, ale v mezidobi ze zavodniho hlediska rozhodne nezahalim. Nasel sjem si vlastni rytmus jak protacet pravou dovnitr, machrovat obema rukama a umele drzet hluboky dech. Do kopce se tak skrabu preci jen o trosku rychleji nez kdokoli v okoli. Nove a nove postavy, ktere se objevi za zatackou, mne jen motivuji k zatinani zubu a drzeni sveho tempa, i kdyz ve svalech mi to uz skube, a chvilemi jako by se o mne pokousely mdloby. Beru sedivyho chlapka, pak holku s culikama, nekoho hispanskeho puvodu, pak blondaka z vychodniho pobrezi ... i tak zda se vsak snazsi nekoho dojit nez predejit. Jako bych ostatni svym pozicnim manevrem podnel k zachyceni druheho dechu. Anebo jsem to mozna ja, kdo preci jen po milimetrech zkapava, kdo si proste nabral az prilis velke sousto.
Situace s tekutinami stava se pozvolna kritickou, az prestavam verit, ze bychom do vrcholu nejaky potok preci jen prebihali. Zakon schvalnosti. Stezka se paralelne k potoku uz nikdy nevrati, ale preci jen v jednom miste, mozna deset metru bokem to nevydrzim a radsi si zaskocim do lesika. Sklouznu ke brehu a cepuju co mi hory dovoli. V te chvili netusim, ze az do obcerstvovaci stanice o jeste dalsi hodinu vyse zadny potok skutecne jiz prekracovat nebudeme, ba co vic, po par minutach nase stezka defintivne odboci od kurzu tohoto zivota darneho potoka.
V blahove nevedomosti mne samozrejme v tuto chvili tankuje mnohem vic, ze jsem po dobu vodohospodarske zastavky ztratil asi 15 mist, vsechno vuci lidem, ktere jsem uz v kopci jednou predbihal (pardon, spise se pres ne predplazil jako ve zpomalenem filmu).
Sklon trati se prilis nemeni. Standardnich 10-15%, jen sem tam hup o neco strmejsi stejne tak jako uplne vyjimecne nejaky plossi usek. Vsichni toho maj plny zuby, nikdo nebrepta, nikdo nejanci. Scena z drivejsi faze zavodu v nizsich kopcich, kdy se z niceho vynori lehkonohe dvojice cile diskutujici i o svych danovych priznanich se tentokrat nekona. Sklonene hlavy, krok za krokem.
Nekde v pulce kopce udychane ticho proriznou stale se priblizujici vykriky vytvarejici zdani paniky. Mozna se nekde urval kus skaly, nebo se rozkutalel kmen padleho stromu ... nekdo prede mnou vsak vykrikne proste "Runnerrrr!" ... a vsichni v doslechu poctive vystoupi ze stezky. Nekdo nize si dane zvolani prisvoji a s mirnym spozdenim ozyva se tlumene echo "Runnerrr!" ... i kdyz my ve vyssim postaveni stale jeste trneme kdo se vyloupne ze zatacky, kdo pobezi v cele slavneho Leadville?
Mezi stromy mihne se nejdrive tmavy stin, opalena kuze, rozevlate vlasy. Na prvnim miste sbiha Anton Krupicka, solidni, nikoliv vsak vrazedne, tempo, vyraz absolutniho soustredeni. Doprovazi jej Dakota Jones, ktery hoden sve rozpustile povesti preskladal si cedulku s oznacenim "PACER" po zvyku vetsiny ultrabezcu na malinkaty obdelnicek. Z napisu zustala vsak videt jen prostredni tri pismenka.
Nasim utrapenym pruvodem to jen zahuci, jak vsichni prihodi nejake vetsi ci mensi povzbuzeni. Za par vterin je po vsem, Tony s Dakotou zmizi nekde dole. Ze by nam setkani s zivou ultra legendou vlilo novou krev do zil se rici neda, ale preci jen nam aspon trochu zbystrily smysly, kdykoliv se muze objevit dalsi bezec a my musime byt pripraveni vcas uskocit. Koukam na hodinky a zacinam si v duchu odpocitavat. Po sesti sedmi minutach upachtene ticho prorizne dalsi vykrik "Runnerrrr!". Vsichni zvedaji hlavy a preventivne se sunou ke kraji stezky. Misto tela prirodniho odstinu se z kopce riti bilocerveny elasticky singlet typicky pro tym Salomon. Nevim presne o koho jde, ale v duchu si pridavam jmeno lonskeho viteze Hardrocku, Juliena Choriera. Az o mnoho hodin pozdeji v cili dozvim se ze to byl Thomas Lorblanchet. Tak nebo tak, borci ze Salomonu jsou vzdy perfektne pripraveni. Loni pobrali co se dalo, letos vitezne trofeje z Western States i Hardrocku zustaly ve Statech. I ted Thomas bezi jako masina, ale vyraz ve tvari uz rozhodne neni cerstvy. Zda se, ze toho ma dost, rozhodne pusobi unavenejsim dojmem nez pred par minutama Anton. Jeste kontrastneji pusobi Thomasova pacerka v ktere bezpecne poznavam Annu Frost. Usmiva se na vsechny strany a kazdemu podekuje za povzbuzeni ci uvolneni stezky. Jsem trosku zklaman, pral jsem si vepredu videt spise Nicka Clarka. Na druhou stranu Nick ma devet zivotu, umi vstavat z mrtvych a do cile jeste strasne daleko. Oproti tomu neverim ze Anton svoje tempo udrzi, bezec to je par excellence, taktik ale mezi temi nejlepsimi asi nejhorsi.
Z toho napeti a adrenalinu dostavam festovni hlad. Uz to nejde jen tak zalejt nekolika hltama z flasky, proste mi kruci v brise. V kapse mam jeste pytlik s mexickejma plackama, ale nedovedu si predstavit, ze bych to jedl za pochodu. V tyhle vysce a sklonu kopce bych se asi udavil. Patram po kameni nebo nejake blizke klade, kde bych se na chvili uvelebil a v klidu posvacil. Nachazim si misto v jedne zatacke, aspon budu mit prehled. Samozrejme me hned predchazeji bezci ktere jsem uz skoro hodinu drzel za sebou. Prakticky kazdy mavne, nebo popreje dobrou chut, nebo se aspon usmeje, jedeme v tom vsichni stejne. Nikoho to uz do kopce nebavi. Jako krecek nacpu si do tvari dve rolky, posledni co mam. Uz jsme na ceste skoro dve hodiny, nikde neni videt vrchol, ani ty pitomy stromy se jeste nerozestoupili. Neda mi to a jeste s plnou pusou se zvedam, kazdy krok nahoru se pocita. Asi pul hodiny co nas mijel Anton se znovu hora rozkrici "Runnerrr!". Jsme zrovna na mensi louce a je snadne ukrocit stranou a pokracovat po trave. Bezce riticiho se dolu ale nepoznavam. Jini ocividne ano, zdravi se, placaji o sebe rukama ... no jde mu to dost zvesela ... az pak si vsimnu ze tentokrat bezi prvni pacer, aby pro sveho bezce jako snezny pluh vycistil trat. Srdce se mi rozbusi okamzite rychleji skoro jako na prvnim rande, kdyz v mirne shrbene postave, hlavu srazenou mezi ramenama poznavam Nicka Clarka. Bezi pomerne uvolnene, asi je na nej jeste brzo. Ztrata se mi zda uz vsak dost velika ... hlavne na toho salomonaka, tihle borci nikdy nezkapou. To uz spis ten Anton porazi sam sebe a padne nekde absolutnim vycerpanim, jak uz se stava v Leadville temer tradici.
Na konec nebudu ani daleko od pravdy. Thomas Lorblanchet dobehne Tonyho pred Fish Hatchery a vysoke tempo udrzi az do cile. Tony sice zabehne nejlepsi cas z Winfieldu do Twin Lakes, pak ale na znicenych quadech neudrzi tempo s temi nejrychlejsimi a jeho prubezne mezicasy klesnou na konec prvni desitky. Na vrcholu Sugar Loaf jej v tesnem sledu stahne i Nick Clark a Zeke Tiernan. Tony se z krize otrepe az v Mayqueen a v solidnim tempu dobehne do cile na ctvrtem miste. Smolarem dne je ale Nick Clark. Pochlapi se v etape z Twin Lakes do Half Pipe, kdy to bude on, kdo zabehne nejrychlejsi cas. Pak uz toho bude mit plny zuby, ale kousne se a nepusti a Antona preci jen udola, aby jen o par minut pozdeji byl stazen famozne finisujicim Zekem. Celou cestu z Mayqueen do Leadville bude Nick trpet stihou jestli ho Anton preci jen jeste nedostane, ale zhruba o deste minut sve treti misto uhaji. Po bronzech z lonskych i letosnich Western States a po lonskem bronzovem Hardrocku bude mit Leadvilleske podium pro Nicka preci jen trochu trpkou prichut. Asi nejvetsim prekvapenim dne urcite bude Zeke Tiernan. Prvni tretinu zavodu se sice drzel v celni skupince na, ci dokonce chvilemi i pod, urovni tratoveho rekordu, pred dvojnasobnym prechodem Hope Pass ale vyrazne zvolnil. Zustali mu pak sily na zdrcujici finish, kdy spolecne s Thomas Lorblanchetem se (pokud me historicke zaznamy neklamou) stane teprve druhym, resp. tretim, bezcem co dokaze zaverecny pulmarathon z Mayqueen do cile pod dve hodiny (Lorblanchet - 1:58:30, Tiernan - 1:58:05). Pul minutka, kterou tady na Thomase jeste stahne vsak uz na vitezstvi nestaci. Pro srovnani, treti nejrychlejsi cas si pripise preci jen trochu zmatoreny Tony Krupicka (2:17:20), na, z posledniho melouciho, Nicka Clarka to ale uz nestaci, i kdyz i ten si pripisuje solidni ctvrty nejrychlejsi mezicas (2:23:06).
O dramatickem prubehu zavodu ja nebudu mit cely den ani noc zadne zpravy. Uprimne, ani nevim jestli by me to zajimalo, rozhodne kopce by kvuli tomu nizsi nebyly. Z prvotniho zajmu o to kdo bezi proti nam se brzy stane otravny ritual, kdy my pomalejsi musime uvolnit cestu tem rychlejsim. Jasne, maji na to pravo, zaslouzili si to, a je to spravedlive. Trisetnasobne zpomaleni ci uplne zastaveni aby ti lepsi mohli projit se ale rychle zaji a sil nepridava. Na zpatecni ceste z Winfieldu to sice budu ja komu ti pomalejsi budou uhybat, ale radost mi to rozhodne taky neprinese, spis takove trochu cerne svedomi, jako kdyz se na nekoho povysuju.
Ted ale zaplouvame zase do lesa, a jak se brzy ukaze, v tomto stoupani jiz to bude naposledy. Behem par kroku prekracujem hranici mezi dvema vegetacnimi pasmy a vstupujem do alpske tundry. Jen par set metru pred nami obcerstvovacka, pak kameni a zase kameni a nic nez kameni. Tam nekde bude vrchol Sedla Nadeje. Do stanice se trousime jak cerstve probuzene zombie. Vychazeji nam vstrict nejdrive zdravotnici. Jednoho po druhem nas kontroluji jestli jsme jeste pri smyslech. Vsichni kolem jsou docela v pohode, maji toho sice plne zuby a nekdo si i na par minut sedne, ale vsichni se jeste docela drzime. Horsi to bude za nami, kdy se obcas nekdo vycerpanim a nedostatkem kysliku sesune. Ti elitni bezci, kteri nas jeste pred chvili mijeli, pak docasne obetuji i sve pacery, kteri cestou z kopce pomohou na nohy nekolika padlym.
Po zdravotnicich se na nas vrha druzstvo rozpustilych skolacek se dzbanky s vodou a nejakou zlutou tekutinou. Ptam se jestli maji kolu, ony ze ne, tak se necham premluvit a plnim lahve vodou a "tim zlutym". Jeste kontroluju stanek a jsem mile prekvapen. Mexicky placky sice nemaj, ale vari se tady polivka (jeste je mi na ni moc horko), kola, precliky, melouny ... cpu se jako bych tejden nejedl. Z lahve ulejvam trosku vody a dolejvam kolu. Pivo nemaj, skoda.
Ptam se jak daleko je to k vrcholu, pry asi jen pul mile a 800 stop stoupani. Vypada to na solidni brutus, neotalim a jmu se splhat dal, at uz to mam proboha za sebou. Dari se mi vyrazit v takovym hluchym miste, skoro nikdo okolo ... mam cas a klid se trosku kochat, nadherne pleso pode mnou, na louce se pasou lamy ... aha, tak takhle sem dovezli zasoby ... vzpominam okamzite na Honzu ... pak nehostina krajina kolem ... tu tam ve stinu troska snehu. Malinko zafouka a hned to zebe. No, jeste ze neprsi ... to bych tu byt fakt nechtel.
Je videt skoro az na vrchol, mozna jeste tri ctyri serpentyny, nohy hodne tezknou, dycham zhluboka co to jde. Nestavim sice kazdych deset kroku jako Rakoncaj v zone smrti, ale i tak je nedostatek kysliku znat. Snazim se drzet konstatni tempo, hlavne se hybat dopredu, neotacet dozadu. Preci jen jeste ze zadu dorazeji nejaci rychlici, vetsina jde s hulkama, urcite by se ted hodily ... ale ted uz je to jedno, jeste par kroku ... hreben ostrej, ze by se na nej dalo sedet obkrocmo jako na koni ... vsimam si chlapka s fotakem, vedle nej mala satelitni antenka a drat ... a drat vede ... az kdyz vystoupam ty uplne posledni kroky vsimam si maleho koberce pres cestu. Ozve se sotva znatelne pipnuti, zdolal jsem Hope Pass. Pohled na druhou stranu je dech berouci, absolutni stena, jen tenounka stezicka mota se po uboci ... hlavne nedostat zavrat nebo nezakopnout. Zacinam sbihat na 326.pozici. Posun o 38 mist je mi pozdeji tak trochu zahadou. Nevim, ze bych na trati predesel az tolik lidi, to spis jsem jich vetsi cast porazil kontumacne, kdyz neodolali pokuseni sednout si na chvili do travy u obcerstvovaci stanice. Muj prvni vystup na Hope Pass jako takovy byl 306.nejrychlejsi ze708 bezcu stale jeste pokracujicich v zavode.

neděle, září 02, 2012

Leadville 2012 – Twin Lakes (5.díl)

Myslim, ze z etapy do Twin Lakes si pamatuju nejmene. Jsou to takovy utrzky, vjemy, chute a vune. Nedokazu popsat presne kudy jsme bezeli, jen nesouvisle obrazy z trati. Pak taky lidi kolem. V kazdem obraze jsou jini, ale jak se to od jednoho k druhemu meni netusim. Mozna nekdo zustal vzadu, mozna nam vsem nekdo nepozorovane utek. Ja jsem mel svych starosti dost a myslel na konec. Z vysledkove listiny lepim dohromady par stripku pribehu s pomerne trpkym zacatkem a velmi necekanym koncem. Shledate-li nasledujici vypraveni nepravdive, pak urcite to nebylo jeho zamerem.
Kdyz dobiham do Half Pipe, snazim se nemyslet na pochroumanou nohu, ale soustredim se hlavne na drop bag. Podle rady organizatoru jsem si svoji jedinou vetrovku ulozil prave sem, a je absolutne nezbytne, abych si ji nezapomnel vzit. Stara se o mne dobrovolnice s laskavym hlasem andela strazneho. Tesne po desate rano s vymetenym nebem je tezke si predstavit, ze by neprofouknutelna bunda mohla byt k nejakemu uzitku. Psima ocima tazi se andela strazneho jestli je to fakt nutny. Zatate rty, rozhodne pokyvani a stroha odpoved "ja bych si ji vzala" mne milosrdne sprosti nezadouciho dilemma, a bundu poctive vazu kolem pasu. Satram v dropbagu dal ... dva pytliky medvidku, to fakt uz ne ... taky tam mam masox na polivku, ale ted kdyz je skoro 30 stupnu ? ... bundu uz jsem si vyndal ... a nic jinyho tam uz neni ... tedy kdyz nepocitam ty dve piva ...
... vlastne to napul zacalo jako takova legrace, kdyz jsme s Honzou den dopredu pripravovali tech pet dropbagu. Od letosniho Zane Grey mam doktrinu balit si na cestu co nejmene veci. Naucil jsem se, ze cim vice moznosti, tim hure se clovek koncentruje na to, co je opravdu dulezite. Zapominal jsem si tak na stanicich sundat celovku, odlozit prebytecne obleceni, doplnit piti ci se vubec najist, jen proto, ze jsem se "pul hodiny" prehraboval v nacpanym batohu a snazil se rozmyslet co vlastne potrebuju. Pritom kazde slusne ultra ma na svych obcerstvovackach vsechno co clovek muze potrebovat. A pokud ne ... pak to vetsinou neni chyba poradatelu ...
Velkou zkusenosti byla v tomhle smeru Silvertonska ctyriadvacetihodinovka. Na kratkem uzavrenem okruhu si spousta lidi nanosi na svuj stolek nekolik krabic se vsema moznejma a nemoznejma potravinama, deset druhu dzusu, polivky v pytliku serazene podle barev, banany podle velikosti, nuzky, pinzety, jehly, naplasti, obleceni pro pripad arktickeho chladu i saharskeho vedra, bidony s nahubky odlisnych propustnosti ... a casto v blizkem sousedstvi i stan, nebo matraci s polstarem a perinou. Den pred zavodem vyzvedel jsem tedy od poradatelu nikoliv co maji, ale co nemaji ... a podle toho se zaridil. Nejedno oboci pozvedlo se pak udivem, kdyz tesne pred startem narovnal jsem si na svuj stolek jen tri lahvace, kulicha a tricko s dlouhym rukavem na noc.
V dobach nejvetsi krize neztracel jsem tak cas rozmyslenim a spekulacemi co bych vsechno mohl, neb vsechna piva uz tou dobou byla stejne prazdna, ale spise jsem se soustredil na reseni krize samotne.
Odvahu uplne se moznosti dropbagu vzdat jsem v Leadville ale jeste nemel. I kdyz k tomu nebylo daleko. V taboristi jsme s Honzou poctive vyskladali pet ruznych prazdnych zavazedel a oznacili je mym jmenem, startovnim cislem a zadanou destinaci, jen abychom tdo ctyrech z nich "nalozili" akorat tak dva pytliky medvidku a jeden masox. Na patero nahradniho obleceni jsem uprimne pred odjezdem do Leadville nepomyslel, a to jedine co jsem mel, prislo do drop bagu pro Twin Lakes, coz je klicova stanice tesne pred prvnim vystupem na zradny Hope Pass, a v pripade navratu, ta absolutne kriticka zastavka tesne pred tim nez padne soumrak. Zbyle ctyri dropbagy v podstate zely prazdnotou, az mi to bylo trapne. Pak vzpomnel jsem si, ze mozna nejake to pivco by se hodilo, kdyby toho mel clovek plny zuby, zvracel a nic jineho v zaludku uz neudrzel. Z nedaleke basy vzal jsem tedy dve plechovky a jal se premyslet na ktere stanici by asi tak mohla prijit tak strasna krize. Katastrofickych scenaru vsak bylo nepocitane a nakonec jsme mezi tech pet dropbagu rozdelili vsech dvanact nenacatych kousku. Kdyz uz nic jinyho, aspon mi ty tasky neodvaje vitr. Ani jeden z nas tehdy netusil, ze v cili shledam se jen s poslednima dvema plechovkama, protoze poslednich 115 ledvillskych kilometru stane se mym zivotnim behem na pivo, doslova a do pismene ...
... ale to uz zase predbiham, a ve vypraveni je treba se vratit zpatky na Half Pipe, kdy v okamziku zoufalstvi, beznadeje a nutkaveho pocitu zvracet pri pomysleni na, byt jen jediny, dousek vody nebo koly, cvaknu fuflik a do lahve slejvam si prvni pivni plechovku. Andel souhlasne pokyva hlavou a moji volbu stvrdi slovy ze "to urcite musi bejt dobrej matros". Ve trictvrte litrovych bidonech se ale tretinka piva rychle ztrati, nemluve o tom, ze do Winfieldu je to zase nejakych deset mil, tedy mozna i neco pres dve hodiny. Dolejvam lahev proto kolou a vodou v nediskriminacnim pomeru 1:1:1. Podobnou kombinaci jsem uz kdysi zkousel na Deadmanovi i Zane Grey, vzdy ale v bezpeci rozkladaciho kresilka ve stinu slunecniku na obcerstvovacce, kde zvracim uplne po vsem a touhle bizarni tekutinou snazim se vratit mezi zive. V Leadville je to ale poprve, kdy tenhle chmelovy mix bude slouzit jako puj primarni hydratacni i kaloricky zdroj v prubehu ostre etapy. Kdyz to nevyjde koncim. Na kole a/nebo vode dalsich dvacet hodin urcite nezvladnu.
Samozrejme jeste zrakem patram po tortillovejch rolkach. Zhltnu tri nebo ctyri a dalsi dve si rvu to pytliku do kapsy. Naleju jeste do sebe par kelimku koly a spritu a proplachnu pusu studenou vodou. Pak uz je cas vyrazit. To, ze mam zlamanou nohu neznamena ze bych si mohl dovolit bezucelne lelkovat na obcerstvovacce.
Aspon tak nejak si odduvodnuji svuj uprk z relativniho bezpeci poctive zasobeneho stanoviste. A jsem v tom zase sam za sebe. Vmicham se do skupinky bezcu, dva tri poznavam z etapy do Half Pipe, ale tech sedm osm zda se novych. Absolutne netusim jestli prisli ze zadu a obcerstvovackou jen profrceli, nebo jsem se naopak pripletl mezi ty, ktere siesta v Half Pipe po delsi dobe uz prestala bavit.
Puvod jednotlivcu je ale evidentne podruzny. Bezime jako s klapkama na ocich konstantni rychlosti. Trva to mnoho minut nez se nekdo vuci nekomu jinemu posune byt jen o par metru. Mam tezke nutkani otrit si bryle a zjistit jestli ten barevnej flek vepredu je bezec s konstantnim naskokem sto dvaceti metru nebo jen nejaky nevinny prskanec na skle co mi kazi vyhled. Prakticky nemluvime. Kdyz uz, tak skoro jen septem. Cesta je jeste dlouho siroka, udusana hlina s rozhazenym sterkem, jen se to zacina cim dal tim vic vlnit. Tu tam dva tri metry nahoru a dolu, pak pet sedm, mozna nekdy i deset. Z tezka pajdam ale bezim. Ztracim z tech mirnounkych sebehu, ale vetsinou vydrzim nejdele v tech mirnych, o to ale castejsich, stoupacich. Suma sumarum, je nas asi jedenact nebo dvanact, co vidime na sebe a nemame odvahu se pokusit o jakykoliv trhak. Jako bychom z celeho startovniho pole zustali sami. Co se muze skryvat za zatackou neexistuje ... minimalne do te doby nez se tam vriti nase parta.
Pak mam prvni vokno. V nasledujicim obraze se scenerie prilis nemeni. Lina lesni cesta, trochu prasno. Vetsina lidi je stejna, jen ja pozvolna se plizim kolem Nicka Juskiewitze. Osobne se jeste nezname, ale z doslechu a od videni o sobe urcite vime. Nick je podsadity padesatnik z Albuquerque a potkavame se pravidelne na vsech zavodech po okoli. Deadman, Cedro, Jemez, Salida ... ted Leadville. Je jediny bezec, ktereho znam, co si po dobehu misto vody nebo piva da radsi sklenku cerveneho vina. Spinavy a prosoleny, straduje si to v cili obvykle se sklenkou na stopce drzice ji zpusobem, za ktery by se nestydel ani Saturnin. Setkani s Nickem na 30.mili mi ale dela starosti. Vzdycky zacina pomerne z ostra, ale ja ho pravidelne sbiham kolem deseti mil. Na padesatkach mu navic jeste sokoro o hodinu utecu. Takhle pozdni setkani si vykladam jako jednoznacne znameni ze rozbiham opravdu pomalu. Mozna az moc ... a uprimne, nedovedu si predstavit, ze bych nekdy pozdeji mohl zrychlit, to uz spis si necham prestrihnout cip a na vsechno se vykaslu.
Dame se na chvili do reci a probirame Deadmana, ktery je v ohrozeni. Reditel a otec zakladatel Jim Breyfogle odjizdi na dva roky pryc, a zatim se nenasel nikdo kdo by to po nem prebral. Chvilku v duchu zvazuju svoji vlastni kandidaturu, ale myslim, ze bych na to ted fakt nemel a navic je to od nas dost z ruky. Slibim ale poptat se mezi los alamosskymi bezci ... treba se nekdo najde.
Asi bysme toho probrali vic, ale na rovince mi to moc nejde a Nick se v pohode odpoutava. Prejeme si vzajemne hodne stesti a ze se urcite jeste uvidime. Zavod mne ted opravdu nebavi. Sice se drzim jakz takz v pohybu, ale jen za cenu prekompenzovavani bolaveho zraneni jinymi neobvyklymi svaly. Urcite to je jen otazka casu nez neco jineho nekde povoli.
Dalsi kus je zase jako v mlze. Nekdy tou dobou sbihame zpatky na Colorado Trail, a nudna prasna pista se zmeni na vlnici se mekouckou lesni stezku. Lidi se rozptylili, pred sebou mam vetsinou tak dva nebo tri. Za mnou bud nikdo nebo jeden. Zaciname pomerne stoupat, asi to konecne bude vystup na rozcesti na uboci hory Mt.Elbert. Cim vic se stezka zveda, tim se mi jde pohodlneji. Nemyslim ted, ze by me ta stoupani nestala zadnou energii, ale ciste technicky lze doslapovat tak aby to prakticky vubec nebolelo. Hodne stacim pravou dovnitr, a nekdy mam pocit ze jdu temer bokem, ale pokud zrovna neprislapnu nejakou vetvicku ci kaminek, je noha uplne v pohode ... jako za mlada. Jeste si nejsem uplne jistej co to pro dalsi vyvoj zavodu znamena, ale ochromujici bolest pri temer kazdem pokusu o beh kdy stoupani prechazi v rovinku mne rychle leci z nadeje, ze by se to nejak samo mohlo preci jen srovnat.
Nejdrive pozvolna, pak velmi pravidelne stahuju ty pred sebou. Nikdo se vylozene neflaka, ale spouste to po sedmi hodinach do kopce uz moc netahne. Jenze me jo a zase se dostavam do raze, az se musim krotit. Jestli toho oranzovyho dostanu jeste pred zatackou, nebo az po ni je prece uplne jedno. Na rovinkach me pravidlene sbiha dvojice z niz jeden nese lehko zapamatovatelne cislo 911. Do kopce se jim zase vzdaluju ja, je ale jen otazkou casu nez se dostanou prede mne. Spolecne pak proplouvame kolem jednoho bezce za druhym. Mezi stromy zacina prosvitat svetlo a zda se ze se blizime k vrcholu. Uz bude na case, pivo se osvedcilo, ted mi ale dochazi i ta kola a na potvoru nikde zadnej potok.
Jeden bezec, co se pred hodinou prohnal kolem jak hasici k pozaru, ted stoji zlomenej v pase u stromu a zvraci. Naprosto zvireci zvuky, z oci mu tecou slzy. Nekdo ho poplaca po ramenou a pta se jak na tom je ... pry bude oukej ...
Zaciname pozvolna klesat, i kdyz spis je to jak na toboganu. Takovej profil mi dava dost zabrat. Noha jako by si na jiny sklon nejprve musela zvyknout nez jej jen s mensim odporem prijme za svuj. Pak muzu bezet z kopce, nebo se do toho oprit smerem nahoru. Ale takovy neustaly rolovani a arytmie (coz obvykle absolutne miluju) me ted nici. Devetsetjedenactka mizi vepredu. A i ze zadu se zacinaji blizit dalsi. Ja nejsem schopen se rozebehnout a vsechny ty terenni vlny slapu pesky. Po vydarenem stoupani jsem citil nadeji ze jeste neni vsechno ztraceno, jen je to zase jen zmar a frustrace.
Nouzova obcerstvovacka co se nahle vyloupne v mlazi mne dost zaskoci. Maj jen vodu, tim je to aspon jednoduchy. Plnim obe lahve a radsi valim dal, at tam ve vzteku jeste neco neprovedu. Par desitek metru a stezka zacne prudce klesat. Par kroku mi to jeste trva nez se noha spravne nastavi, pak uz ale frcim uplne bez zabran. Doslapy pres patu poranenou tlapku vubec nedrazdi a ja po vice jak trech hodinach muzu zase bezet prakticky na plno. Uz behem prvnich par minut sbiham nekolik lidi a hned na poprve proletim i kolem devecetjedenactky. Kazdy zdvorile uvolni stopu a casto prida i nejake povzbuzeni. I kdyz pokracuji ve velmi sviznem tempu, bezi se mi velmi lehce. Sestupuju ale metodicky, zadny kotrolovany pad, ani na tech nejtechnictejsich pasazich. Predbiham dalsi a dalsi bezce. Ted uz to jsou desitky a pritom mam stale pocit ze se vlastne drzim hodne zpatky. Jeste nikdy jsem se talhle pozde v zavode necitil tak dobre. Je jasny, ze z Twin Lakes budu pokracovat dal.
Chvilemi da se zahlednout jiz i dno udoli a nekolik vetsich jezer. Konec etapy uz musi byt blizko. Jeste pred tim nas ale stezka vyplivne na tezkou kamenitou cestu. Je mi jasny, ze jedno spatny slapnuti a jsem out. Proto mi chvilku trva nez ziskam potrebnou jistotu abych se do toho zase polozil, pak uz ale pokracuju bez zavahani dal. Ty ktere nyni sbiham vypadaji jiz dost otresene. Urcite to bylo pet sest kilometru vsechno z kopce, a unava se nacita. Ja mam vsak pocit jako bych se teprve rozbihal. Tesim se za Honzou a ze mu reknu, ze se pro nej vratim, at si nedela starosti, ze spolu pobezime zpatky do Leadville. Tak moc si sem jistej, ze me uz ani dvojnasobnej prechod pres Hope Pass nepolozi.
Neni prekvapive, ze stanici v Twin Lakes je slyset jeste driv nez ji clovek zahledne. Prebihame takovou mensi terenni vlnu, jako by tam par tatrovek navozilo hromadu hliny a kameni, ale pak vas to proste prasti pres vsechny smysly ... ten rev a davy ...  na konec posledni, hodne ostry sesup na dno udoli. Nekomu to trva minutu dve, me asi tricet vterin ... bodlacim obiham mensi vlacek, co se tam nejak zadrhnul. Zpatky na normalni ceste uz zase hodne zvolnim. Pres pravou spicku to proste nejde a na rovince tu nohu nijak nevykroutim. Boli to jak prase, ale zustavam v klidu. Ja mam svuj plan a ted si muzu uzivat (snad zaslouzenych) ovaci. Pro stovky lidi podel trati jsme uz ted hrdinove. Nekde zahlidnu Michala jak mi jde naproti. Cestou jeste priberem Honzu s Veronikou a spolecne vbihame do stanice.
Zpetne se dozvidam, ze v tehle nestastne-stastne etape zabiham 326.cas, coz v souhrnu znamena posun o dvacet mist na prozatimni 364.pozici. Puvodne jsem ocekaval ze se v Twin Lakes poprve objevim nekdy mezi jedenactou a dvanactou. Je ale sedm minut po poledni. Na mezicasy Mikea Millera ztracim uz pres pul hodiny, ale uprimne, pripada mi to ted uplne podruzne. S nohou to je pomerne spatny, vzdavat vsak uz se ale rozhodne nechystam. 

Posledni ostry sebeh do Twin lakes, ja jsem ten cervenej uplne vzadu ..

... o par vterin pozdeji

Pajdajici Stin v Twin Lakes - studie detailu

Vlevo Honza12 tesne pred stanici prave lovi neco strasne dulezityho z  drop bagu.
Ruzovkam jiste neunikne, ze mam  tasku oznacenou stejnebarevnou cedulkou ;)